Dnes, po přesně 4 týdnech, jdu domů z nemocnice.

Co k tomu napsat?

4 týdny se tady o mě úžasně staralo několik týmů lidí. Sestřičky, v čele s láskyplnou staniční sestrou Kateřinou, sanitáři a sanitářky, fyzioterapeutky i lékaři. Obrovská úcta vůči práci všech těchto lidí. S jakým zaujetím a láskou se starají o to, aby rekonvalescence proběhla co nejlépe, s pacientem na prvním místě, je opravdu dechberoucí a moc za to všem děkuju.

Byli jste všichni skvělí a díky péči vás všech odsud odcházím po 4 týdnech s naprostým přesvědčením, že budu během pár měsíců normálně chodit i fungovat.

To co je na tom všem méně příjemné, je vidět v čem tady tito úžasní lidé fungují. Podmínky, které mají pro svou práci, kde se snaží vracet lidi do zdraví nebo jim v případě některých onemocnění usnadnit zhoršování průběhu nemocí, nejsou dobré. Je tu pro jejich práci nedostatek vybavení a oni si neskutečně hloupě půjčují věci, které potřebují pro své každodenní fungování.

Aby mohli dobře dělat svou práci, tak si často ností věci vlastní z domova, protože chtějí pro pacienty to nejlepší. Je za mě až ostudné, že jim to nemocnice není schopna poskytnout, obzvláště u pomůcek, které pacientům v pohodě lékař napíše a pojišťovna uhradí. Nechápu jaktože, pacientům domů se to dát může, ale do nemocnice, kde je to potřeba na půjčení po dobu rehabilitace, to k dispozici není.

Ze zaměstnanců je cítit zklamání z toho, že nemají podmínky ke své práci, jaké by si více přáli, aby mohli co nejvíce pomáhat. Srdcem každé firmy nebo instituce jsou lidi a ti jsou tady fakt ohromní a moc si jich vážím za jejich přístup, který šel mnohdy za rámec toho, co je jejich popisem práce. Bylo na tom znát, že to fakt dělají z lásky a aby pomohli. Na druhou stranu je zde přístup nemocnice, které se zdá, to je dost jedno a spoléhá právě na to, že zde lidi pracují ze svého přesvědčení a z lásky a tak na ně v lecčems očividně kašle. Píšu jen o tom, jak to vnímám já za poslední 4 týdny.

Od zaměstnanců nemocnice cítím, že dělají vše v zájmu pacienta. Ze strany nemocnice to tak ale vůbec necítím. Takže tímto všem lidem, co se o mě starali moc děkuju.

A institucím, které tyto lidi zaměstnávají – měli byste si jich více vážit. Jsou to naši andělé v často nejtěžších obdobích života. Bylo by skvělé, kdyby jejich pracovní nasazení poháněla nejen láska k lidem a touha pomoci a pečovat o lidi, ale také uznání, úcta a důstojnost ze strany zaměstnavatele.