Tisíce úsměvů, stovky objetí, potoky slz a moře lásky – na Intenzivní Cestě Brandon Bays

30.04.2019

Je opravdu hodně možností, co se dá o víkendu dělat. Můžete jet třeba na výlet, jít do kina, na dobrou večeři nebo s dětmi do bazénu. Seznam příležitostí je opravdu nekonečný. 

Více než 300 z nás si ale zvolilo jako náplň proběhlého víkendu seminář Intenzivní Cesta Brandon Bays v Praze. Poprvé jsem se jej účastnil jako trenér a rád bych se o své prožitky podělil v několika větách.

Po absolvování semináře z pozice účastníka před dvěma roky, jsem cítil příval energie, jako možná nikdy v životě. Cítil jsem napojení, pochopil, že cesta do hloubky sama sebe k vlastní podstatě je tou nejdůležitější cestou, kterou kdy můžu podniknout. Možná i cesta, bez jejíhož absolvování všechny ostatní cesty vlastně dávají mnohem menší smysl. Jako když jedete v kabrioletu krásným počasím a máte staženou střechu. 

Po tom, co mi trenérství minulý rok nevyšlo, jsem se letos moc těšil a nemohl se dočkat až se intenzivně opět dotknu té energie, která nejen tento seminář, ale celou komunitu lidí Cesty, provází. No a namísto pouhého doteku jsem se v tom celé 3,5 dny doslova koupal a bylo to opravdu boží ve všech smyslech  slova.

80 terapeutů a trenérů se nás sešlo pro podporu více než 250 účastníků, kteří si přišli prožít návrat “domů” s Brandon, vůbec poprvé. Už při prvním kontaktu s nimi by se energie očekávání dala krájet a já jsem si, při vydávání překládacích zařízení v pátek ráno, všechny prohlížel a přemýšlel, jak a co se u nich změní, až budou ze dvěří události po třech dnech odcházet, jako já před dvěma lety.

Celý víkend byl pro mě takovou intenzivní masáží srdce. A to bylo něco, co jsem za ty dva roky tak trochu pozapomněl. Nemyslím tím nádherná sdělení a uvědomění, proudící z podia od Brandon, Gabi a tento rok od Arnolda, kteří jí doprovází, ale tentokrát spíše úsměvy, obětí a energii trenérů a terapeutů.

Přišel jsem mezi ně jako téměř cizí člověk, ale nikdo mě tak nevnímal a od prvního okamžiku až do toho posledního, jsem cítil, že jsem tady vítán a že se automaticky stávám členem rodiny. Rodiny lidí, kteří se nestydí vyjádřit emoce a plakat. Naopak, jsou silní i tím, že si plakat dovolí a že si dovolí prožít si své emoce, k čemuž dříve z různých důvodů možná neměli možnost. Vyjadřování a průchod emocí se vlastně stalo tím, co je v životě obrovsky osvobozuje.

Hned při prvním procesu, kterým mě provedla jedna z dalších trenérek, jsem se dostal zpět do dětství a prožil znovu bolestivou vzpomínku, jenž hluboko ve mně zakořenila. Bylo to právě v době, kdy v hlavním sále Brandon předávala svůj příběh uzdravení z nádoru, velikosti basketballového míče, což jí dovedlo k nalezení metody Cesty. 

 Pomocí jemného naladění a průchodem emočními vrstvami až k samotnému zdroji, se dostala tato má vzpomínka na povrch, a já si ji mohl znovu prožít. Mohl jsem k tomu ještě říci vše, co bylo potřeba říci, a odpustit těm, kteří jsem byl přesvědčen, že mi v té době ublížili. 

Směrovalo to k mým rodičům, díky kterým jsem vždy měl nedostatek sebelásky, sebejistoty, důvěry v sebe sama, uvědomění, že na mě záleží atd. Protože jsem se jim v procesech několikrát podíval rovnou do srdce, jsem mohl prožít to, co oni sami cítili, a tak vím, že mě oba milovali a milují bezmezně, jen mi nemohli dát to, co sami neměli. 

Spadl ze mě, jako při téměř každém procesu, obrovský batoh, který jsem si až doposud s sebou nesl životem a uvolnil emoce, které mi proudily především z očí průběžně po celou dobu semináře.

A to je vlastně prostředí, které Cesta vytváří. Prostředí, kde je bezpečné emoce vyjádřit, kde člověk zpívá, když to tak cítí a tančí, když má chuť a brečí, když to na něj přijde, což se stává často. Najednou je to tak nějak povolené a co víc, dokonce žádané a potřebné. 

Když jsem po čtvrtečním přípravném programu pro trenéry v pátek ráno tancoval na nástupišti metra v Letňanch a bylo mi úplně jedno, kdo se dívá, mi to ještě více došlo, o co tady jde. 

Ten den ráno jsem se probudil a hlavou mi jelo sdělení mého oblíbeného autora Wayna Dyera – The EGO is no longer a driving force in my life (ego už dále neřídí můj život) a nemohl jsem se toho celý den zbavit. 

Jde totiž přesně o to. O radost ze života. O každý den, který prožíváme a jak ho prožíváme. O naše každodenní rozhodnutí a omezení, která si sami vytváříme, a která vznikají na základě toho, co si myslíme, že se od nás očekává. 

Za život se v nás nahromadilo hodně toho, co jsme nenechali projít, když bylo třeba a zde vzniká prostor a existuje metoda, kterou se tato nakumulovaná negativní energie v nás dává do pohybu a přestává ovládat naše bytí. Tou metodou a vlastně i filosofií je právě Cesta a vše co se děje v jejím rámci

V průběhu semináře, když se účastníci navzájem prováděli procesy emocionální a fyzické cesty, jsem spolu s dalšími mnoha byl k dispozici a pomáhal návaznosti procesu, kde to z nějakého důvodu nešlo tak, jak to scénář předpokládá. 

Jsem hodně emocionální a to, co tam probíhalo mi nejdříve nedělalo vůbec dobře. Viděl jsem slzy, bolest, křik a nářek a přemýšlel jak strašné to je, že toto všechno v sobě my lidé máme. Bylo mi to tak nějak hodně líto, že je toho tolik, co v sobě celý život nosíme a uvědomil si, jak hluboká jsou některá zranění, která jsme si způsobili nebo nám byla někým nebo něčím způsobena.

No, a tento pocit bezmoci, nechutenství a odporu k tomu, následovalo uvolnění, úleva a vděčnost, když jsem si uvědomil, že právě proto, že toto všechno v nás všech je, je naprosto skvělé, že existuje způsob, jak to ze sebe dostat ven a nenosit to jako zátěž v sobě, po další dekády. 

Cítil jsem, že tady a teď (myšleno tam a tehdy),  je místo, kde začíná proces uzdravování vlastní duše, který u všech, kteří tomu jsou otevření, bude znamenat změnu v jejich vidění vlastního života a jeho možností. Jde se tady hlouběji než na úroveň stravy, úspěchu nebo vztahů. Jde se přesně tam, kde to všechno je, tedy do úrovně buněčných vzpomínek. 

Tam, kde se zapouzdřilo to, co bylo potlačeno, a my to pomocí prověřené a snadné techniky Brandon Bays, ze sebe můžeme postupně dostávat.

První den byl velmi silný. Brandon nás všechny provedla mimo jiné i cvičením, kde jsme měli možnost odhodit veškerá přesvědčení, která jsme si sami o sobě za celý život vytvořili. Na konci toho všeho, bylo mohutné uvědomění toho, “Kdo jsem”, které bylo ještě za hranicí uvědomění vlastního potenciálu a šlo hluboko do podstaty našeho vlastního bytí. Byl to pro mě letos i před dvěma lety jeden z nejintenzivnějších prožitků.

Celý seminář byl veden tak, aby byly prožitky účastníků co nejintenzivnější a aby si každý z nich, kdo bude otevřený, mohl sáhnout hluboko do sebe

Brandon i Arnold měli účastníky Cesty na prvním místě a vše co se dělo na úrovni organizace tomu bylo přizpůsobeno. 

Příprava trenérů, důraz na to, že jsme každý originál a že bude třeba i mnoho individuální práce s jednotlivými účastníky. Vše probíhalo v lásce a porozumění. V lidském napojení a úctě k životu a k sobě navzájem. 

Každý úsměv, každé obětí a výraz vděčnosti za daný okamžik, nebyl hranou scénkou, ke které jsme byli vedeni, ale přirozeně vyplývajícím důsledkem energie celého semináře a komunity lidí na Cestě. 

Možná to byl pro mě ten nejsilnější prvek, ta láska mezi lidmi, ač se třeba nikdy předtím nepotkali.

Všichni trenéři museli jít vždy jako první do hloubky a ke zranitelnosti sebe sama, aby tím ukázali všem účastníkům semináře, kam až je třeba pustit hranice a omezení. 

Dát vědět, že tady je třeba odhodit brnění, které hrdě nosíme a pod kterým schováváme své skutečné já

Při provázením procesy vzniká mezi dvěma lidmi pouto a napojení jednoho na druhého je vlastně mnohem důležitější, než samotný scénář procesu, který vás vede. 

Důvěra v to, že se spolu dostanete tam, kam je třeba. Že se emocionálně svlíknete do naha a možná poprve v životě ukážete, co tam opravdu je. Také respekt k tomu, že ne vždy se podaří vše na 100%. A touha věci ve vlastním životě zkvalitnit, která všechny dovedla právě na místo semináře  a právě v době jeho konání.

Masážní vláček, jež reaguje na to, že je namáhavé většinu dne sedět na židli, uvolňuje napětí a prohlubuje propojeni s lidmi kolem, nás průběžně dovezl až k poslednímu dni semináře, kde účastníci dostali k dispozici k dvěma typům procesů z předchozích 2 dnů, ještě pokročilé nástroje. Tyto ucelují celý proces a pomáhají tam, kde je třeba jít ještě o kus dále a podpořit proces uzdravování buněčných vzpomínek. Po poslední výměně procesů, mezi účastníky proběhla závěrečná integrace s Brandon, která krásně uzavřela vše, co probíhalo poslední tři dny, aby tak dovybavila všechny z nás, pro další dny, měsíce a roky našeho života.

Mohutný závěr semináře nenechal oko suché a všichni ve spontánním obětí jsme zpívali posvátné mantry Devy Premal a Mitena, které provázely celý seminář. 

Spolu s ostatními trenéry na pódiu, jsme tak vlastně poprvé za dobu celého víkendu, mohli z perspektivy Brandon vidět to, na co se ona dívala celý víkend. 

A to byly dvě stovky krásných lidí, jejich zářících očí, uvědomění vlastní jedinečnosti a vlastní podstaty. V zaplavených očích účastníků, kteří si zvolili pro tento víkend být právě tam a jít sami k sobě, bylo vidět jak silný zážitek pro ně celý seminář byl a kam je posunul ve vztahu k sobě, svému okolí a ve vztahu k životu. Odcházeli lidé vybavení nástroji pro kontinuální uvolnňování bolesti z minulosti, vyplavení vnitřního jedu a vědomím, že je tady Cesta.

Pokud vás to o čem Cesta je zaujalo, podívejte se na stránky www.cestabrandonbays.cz a najděte si některého z terapeutů Cesty, který se s vámi rád potká a může s vámi začít pracovat právě na vašem životním příběhu a uzdravení v mnoha úrovních. Že to bude úžasňák, za to vám ručím!

Doufám, že se uvidíme příští rok na Intenzivní Cestě.

Další články, které by vás mohli zajímat

23. 12. 2022

Tak jsme se vrátili domů. Ačkoli doma jsme tomu říkal úplně všude, kde jsme byli, dokonce i místům, na která jsme se teprve chystali.  Nevím, ...

14. 12. 2022

Maďarsko máme rádi, jsou tam fajn lidé, není tam draho, je to tam tak nějak v pohodě a ne tolik strojené.  Na naší cestě zpátků ...

11. 12. 2022

Temešvár nás, stejně jako celé Rumusko, mile překvapil.  Bydleli jsme v penzionu, který byl prázdný a tak jsme ho měli celý pro sebe včetně společenské ...