Viktorka je ještě malá, jsou jí dva a kousek. Co je na ní ale super-roztomilého je, že když chce vzít do náručí, tak říká “tatínku, pojď ke mně”. No a to je tak odzbrojující, že rád jdu a vezmu jí k sobě. Nebo ona mě k sobě?
Nějakou dobu jsme si s Luckou mysleli, že je to přirozená chybka v pochopení perspektivy a že když jí říkáme “Viki, pojď ke mně”, tak to při prosbě o totéž nedokáže ještě otočit.
No ale Viki už mluví více a více a podobné případy jinde otáčí obstojně. A tak mě to nutí přemýšlet o tom, kdo ke komu tedy opravdu jde.
Jako na ruku beru pořád ještě já jí, a nemyslím, že by tomu mohlo být v dohledné době obráceně.
Ale kdo si tím ke komu opravdu jde pro útěchu, komfort a možná i dobrou energii?
Jsem to já, kdo chodí občas s hlavou plnou starostí, unavenej a vytočenej po celém dni běhání po klientech a tak dále.
Já jsem častěji ve stresu, že se něco nestíhá, že se věci nedaří a co všechno mi v životě schází. Možná je to způsob připomenutí mi, že mám naprosto všechno.
Zatímco Viki si jede neustále ve svém flow ať je kdekoli, dělá cokoli a s kýmkoli. Nemůže být přece náhoda, že volá k sobě ona mně.
Jsem to totiž rozhodně hlavně já, kdo potřebuje obejmout, utěšit a ujistit se, že je vše v pořádku. No a proto právě tohle Viki neotáčí.
Ona ví, kdo koho tady učí, a že role rodiče není často děti vychovat, ale spíše tak nějak příliš neformovat, nepřekážet růstu a rozletu.
Já vím, že mé děti prožívají mnohem více radosti den za dnem ve svých životech než třeba já, dospělý, který každé ráno sice vstávám s díky za nový den a příležitost k plnění svých snů, ale nedlouho po tom zabředávám do pochybností a myšlenek, které ač v životě mít nechci, tak stejně krásně formují můj život.
K čemu je mi ale vědomí toho, že to dělat nemám, když v tom velmi často i přesto jsem?
Děti ale ne, to jde úplně mimo ně. Fakt je moc nezajímá, že někam pospícháme. Nejsou ještě nakažení tou takzvanou “dospělostí”. No a já si nejsem vůbec jistej, jak moc je tímto typem dospělosti nakazit chceme.
Naše povinnost někde být v danou hodinu děti jen vytrhuje z jejich krásné přítomnosti, kterou jako rodiče denně pozorujeme, nicméně na ní spíše nadáváme, než abychom jí dovedli plně ocenit.
Brání nám totiž v tom nad svými dětmi žít dospělý a tudíž zodpovědný život.
Viki to ví a i proto volá denně na tatínka: “Tatínku, pojd ke mně!” Pojď si ke mně prohlédnout a nacítit, jak se to dělá. A má pravdu. Už se těším až k ní zase půjdu ????
