Tatínku, pojď ke mně!

Viktorka je ještě malá, jsou jí dva a kousek. Co je na ní ale super-roztomilého je, že když chce vzít do náručí, tak říká “tatínku, pojď ke mně”. ...
14.11.2018

Viktorka je ještě malá, jsou jí dva a kousek. Co je na ní ale super-roztomilého je, že když chce vzít do náručí, tak říká “tatínku, pojď ke mně”. No a to je tak odzbrojující, že rád jdu a vezmu jí k sobě. Nebo ona mě k sobě? 

Nějakou dobu jsme si s Luckou mysleli, že je to přirozená chybka v pochopení perspektivy a že když jí říkáme “Viki, pojď ke mně”, tak to při prosbě o totéž nedokáže ještě otočit.

No ale Viki už mluví více a více a podobné případy jinde otáčí obstojně. A tak mě to nutí přemýšlet o tom, kdo ke komu tedy opravdu jde.

Jako na ruku beru pořád ještě já jí, a nemyslím, že by tomu mohlo být v dohledné době obráceně.

Ale kdo si tím ke komu opravdu jde pro útěchu, komfort a možná i dobrou energii?

Jsem to já, kdo chodí občas s hlavou plnou starostí, unavenej a vytočenej po celém dni běhání po klientech a tak dále.

Já jsem častěji ve stresu, že se něco nestíhá, že se věci nedaří a co všechno mi v životě schází. Možná je to způsob připomenutí mi, že mám naprosto všechno

Zatímco Viki si jede neustále ve svém flow ať je kdekoli, dělá cokoli a s kýmkoli. Nemůže být přece náhoda, že volá k sobě ona mně.

Jsem to totiž rozhodně hlavně já, kdo potřebuje obejmout, utěšit a ujistit se, že je vše v pořádku. No a proto právě tohle Viki neotáčí.

Ona ví, kdo koho tady učí, a že role rodiče není často děti vychovat, ale spíše tak nějak příliš neformovat, nepřekážet růstu a rozletu.

Já vím, že mé děti prožívají mnohem více radosti den za dnem ve svých životech než třeba já, dospělý, který každé ráno sice vstávám s díky za nový den a příležitost k plnění svých snů, ale nedlouho po tom zabředávám do pochybností a myšlenek, které ač v životě mít nechci, tak stejně krásně formují můj život.

K čemu je mi ale vědomí toho, že to dělat nemám, když v tom velmi často i přesto jsem?

Děti ale ne, to jde úplně mimo ně. Fakt je moc nezajímá, že někam pospícháme. Nejsou ještě nakažení tou takzvanou “dospělostí”. No a já si nejsem vůbec jistej, jak moc je tímto typem dospělosti nakazit chceme.

Naše povinnost někde být v danou hodinu děti jen vytrhuje z jejich krásné přítomnosti, kterou jako rodiče denně pozorujeme, nicméně na ní spíše nadáváme, než abychom jí dovedli plně ocenit.

Brání nám totiž v tom nad svými dětmi žít dospělý a tudíž zodpovědný život.

Viki to ví a i proto volá denně na tatínka: “Tatínku, pojd ke mně!” Pojď si ke mně prohlédnout a nacítit, jak se to dělá. A má pravdu. Už se těším až k ní zase půjdu ????

Další články, které by vás mohli zajímat

30. 7. 2022

Jací lidé jsou pro vás v životě těmi největšími vzory?  Pro mě to už  nějakou dobu nejsou ti, kteří vydělávají nejvíce, mají největší firmy, nejvíce ...

12. 7. 2022

Máme za sebou prvních 24 hodin bez dětí. Jsou na příměstském táboře a spí u babičky. A budou ještě do pátku. Čas letí, ale je ...

1. 3. 2022

Včera, 28.2. 2022, to bylo 12 let od prvního rande s Luckou, mou úžasnou ženou. Nějak to uteklo, musím říct.  A dnes o 12 let ...