Hobiti jsou po 13 měsících dobrodružství zpátky v hospodě v Kraji.

Je to má oblíbená scéna celé trilogie Pána prstenů, kdy se Frodo, Sam, Pipin a Smíšek sejdou u stolu hospody v Kraji. A jen tak po tom všem, co prožili na sebe koukají a vnímají, jak v Kraji jde život dál. Jak nikdo místní ani netuší, co se děje jinde ve světě a čím oni všichni do jednoho museli projít za tu dobu a jak je to změnilo.

Změnilo je to tak, že už to všechno vidí jinak. Už to vše tak nějak filtrují přes prožitky toho, co mají za sebou a ví, že už to nebude jako dříve, protože oni nejsou stejní jako dříve.
Dobrodružstvím, kterým prošli, se z nich stali jiní hobiti než bývali a tak i stejné věci, které dělali dříve, už stejné prostě nejsou a nebudou. Vrátili se proměnění, proškolení, posunutí dále, než možná kdy jaký další hobit kdy bude.

No a je to krásně vykreslující, co se nám v životě všem děje. Jak se z určitých prožitků a malých i velkých dobrodružství, vracíme proměnění. A jak nás naše okolí chce mít, jako jsme byli dříve, ale ono to nejde. Protože jsme se změnili. To, co fungovalo dříve už fugnovat nebude a je to dobře, jen to může být bolestivé.

Zažíval jsem to, co hobiti v kraji, když jsem se po 5 letech vrátil z Anglie. Vnímal jsem to úplně stejně jako oni. Pravda, nenesl jsem prsten moci do hory osudu, ale i tak to na mé mladší já, bylo slušné dobrodružství v cizí zemi. Ale tady život šel dál a já měl pocit, že se tu nic moc zásadního nezměnilo. Jakobych byl pryč týden a ne 5 let. A já se cítil proměněný a na všechno jsem se díval jinou optikou.

Naše prožitky nás formují a dělají z nás zkušenější lidskou bytost, které už poté může být původní halena těsná a dost možná se do ní už vůbec nevejde. A je to v pořádku. I vesmír neustále expanduje a proto bychom měli i my.
Tak na zdraví, hobiti moji.