Proč bych nikdy nedoporučil domácí porod

Máme tři děti. Tento blog bude převážně věnován příchodu na svět toho posledního a nejmladšího – Viktorky, které je přes 10 měsíců. Jsme taková rodinka. Rozhodně ne normální, ...
22.05.2017

Máme tři děti. Tento blog bude převážně věnován příchodu na svět toho posledního a nejmladšího – Viktorky, které je přes 10 měsíců.

Jsme taková rodinka. Rozhodně ne normální, ale to se vlastně nedá napsat o žádné rodině.

Pro rodinu jsme se rozhodli krátce po svatbě, kterou jsme měli 195 dní od okamžiku, co jsme se s Luckou poznali. No vlastně jsem se rozhodl více já než Lucka, ale až tak moc nenamítala a tak jsme do toho šli. Po dvou měsících po vysazení hormonální antikoncepce jsme se dozvěděli, že čekáme miminko. Spotřebovali jsme na to asi tunu testovacích udělátek z lékáren, jak se to občas stává.První kluk, Bivoj, se narodil v Brandýse nad Labem, když jsme souhlasili s vyvoláním po tom, co se mu ani 14 den po termínu nechtělo za námi.

Lucky tělo nebylo na porod vzhledem k vyvolávacím procedurám připraveno a bylo to poměrně nucené a  nepřirozené. Paní doktorka, která byla zrovna k dispozici pravděpodobně byla velmi vzdělaná v porodech, ale málo v lidství a zacházení s lidmi. Jak ve fázi kontrakcí a vůbec před porodem a taktéž po něm.Nejdříve se sestry pozastavovali nad naším zvoleným jménem a poté nám Bivoje odnesli a vrátili už v čepici a oblečeného.Druhé dítko, Evelnínku – dnes tří a půl letou, jsme rodili v Neratovicích, kde si nás velmi příjemně nevšímali a chodili jsme vydýchávat kontrakce chodbami porodního oddělení. Zdálo se nám, že více chápou, kdo tu rodí a samotnou zodpovědnost rodičky. Porod byl o moc příjemnější – přirozenější i proto, že jsme „vyvolávačku“ odsouvali až kam to jen šlo a nakonec porodili večer před. Tentokrát bylo vše v pořádku a přístup nemocničního personálu byl úžasný.

Dokonce dali maličkou Lucce hned na bříško a nechali jí ať si sama nasahá pohlaví dětátka. Nikam se nespěchalo a byli jsme s tím moc spokojení.Když k nám měl čáp přiletět potřetí, raději jsme se přestěhovali do domku u lesa aby nás mohl lépe najít než v paneláku v Praze, kde je lidí moc.Od začátku těhotenství jsme nevylučovali možnost domácího porodu. Protože jsme už nehlídali každé dva dny jaký orgán se právě dítěti v bříšku tvoří, jak tomu bylo u Bivoje a trochu i u Evelíny, tak bylo více času na získávání informací, zkušeností a vhledů lidí, v tomto směru zkušenějších.

Asi by mě ještě nedávno nenapadlo, že budu někdy táta, který podstoupí to riziko a bude přemýšlet o domácího porodu.Jenže s tím jak jsme se v čase více a více přibližovali s Luckou každý sám k sobě a uvědomovali si oba vlastní nekonečný potenciál, od kterého se nás dnešní oba snaží z nějakého důvodu spíše odvádět, tak jsme si více a více pohrávali s „šílenou“ myšlenkou toho, že žena umí porodit sama. Že ji příroda dala všechno potřebné k tomu, aby nejlépe věděla kde porodit, jak porodit a jak komunikovat s rostoucím človíčkem v bříšku ještě dlouho před tím, než se mu objeví první rysy obličeje, orgánů nebo končetin.Přemýšleli a naciťovali jsme to, jakým způsobem to funguje dnes a jakým způsobem to bylo míněno a my se od toho odklonili. Lidstvo napáchalo příliš mnoho přílišného dobra, pohodlí i cíleného odvádění lidí od vlastní podstaty. Chtěli jsme se dostat zpátky k tomu, jak to bylo myšleno.

Je důležité napsat, že jsme cítili nervozitu z toho všeho, že si necháváme otevřenou možnost rodit doma, ale že jsme se vyloženě nebáli. Věřím, že to je v celém procesu velmi důležité. Lucka důvěřovala sama sobě, přírodě a tomu, že když si nepřipouštíme, že by mohly být komplikace, tak prostě nebudou. Já věřil jí. Absolutně. Věděl jsem, že její rozhodnutí budou správná a moje role byla jí podpořit v čemkoli, co se rozhodla udělat.Dostali jsme se mentálně do fáze, kdy pro nás byla nejbezpečnější možnost rodit doma. Navzdory všem dobře míněným názorům a špatným porodním zkušenostem kolem.

S porodní asistentkou jsme měli schůzku a vše se zdálo být v pořádku a dost jsme si lidsky sedli.Přenesme se do dne, kdy jsme už opět více než týden přenášeli, jak je naším dobrým zvykem, tentokrát s vědomím, že vyvolávat nebudeme, nenecháme se strašit a budeme důvěřovat procesu.Tradiční metody startování porodu se – jako vždy, v našem případě, minuly účinkem. Vyrazili jsme proto i s dětmi na Javorník, kde jsme nejdříve jezdili na bobové dráze, tedy odpovídající činnost matky-rodičky pro stav více než týden po plánovaném datu porodu a potom jsme šli do restaurace.

20160710_104711

Navzdory našemu víceméně veganskému/vegetariánskému jídelníčku si Lucka nechala přinést klasický český knedlíkový oběd.Když jsme šli večer asi v půlnoci do postele, tak už jsme neusnuli, protože začaly kontrakce a my věděli, že jdeme na to.Bylo to jiné než jindy. Místo balení věci a spěchání do porodnice mezi cizí lidi, jsme se v klidu objali a začali připravovat rozložený gauč v obýváku. Dlouho jsme přemýšleli jestli chceme aby děti byly u toho, až se to bude dít, aby to mohli prožít s námi. Nechali jsme to volně plynout a vyšlo nám to všechno krásně zatímco obě děti spinkaly.

20160711_020715

Když jsme měli všechno připraveno, tak jsme byli spolu a měli šanci skutečně prožít doma ten nádherný proces zrození nové lidské bytosti se vším všudy.Ve vzájemném objetí jsme prodýchávali nejdříve slabší a postupně sílící stahy v našem obýváku na gauči. Porodní asistentku jsme volali asi ve 3 hodiny ráno, asi o 3 hodiny později, než by jí volal sám tatínek – já.

Chtěl jsem ale, aby vše bylo v režii Lucky, tedy toho, kdo této akci šéfuje a kdo si jí musí nejintenzivněji prožít.O hodinu a mnoho sílících kontrakcí později, dorazila Johanka – naše porodní asistentka.Chvílemi jsem si už myslel, že porodíme bez ní, protože proces sílil a já si naivně myslel, že jde do finále. Ale ještě nebyl rozhodně konec (nebo vlastně začátek?).

Johanka si k nám přisedla respektujíce naší vzájemnost, intenzitu a kouzlo okamžiku. Neurčovala nám, co máme dělat, byla tam pro nás tři. No hlavně pro ty dvě holky, ale tatínek byl díky její přítomnosti mnohem klidnější. Nejednou mi hlavou šly myšlenky na to jak držím v rukou miminko, co právě prošlo úzkými porodními cestami a nebudu vědět co s ním, kdyby hned nedýchalo a tak.Lucka zdvořile odmítla nabídku vyšetření s tím, že necítí, že je to třeba.Asi po deseti minutách naciťování situace unavená Johanka oznámila, že si jde lehnout a jestli bych jí dal nad schody matraci, aby byla poblíž a mohla případně přijít.Nejdříve mi to přišlo divné a nevěděl jsem jak to uchopit, že odchází pryč.

Později mi ale došlo, že to neudělala proto, že by se chtěla vyhnout zodpovědnosti tohoto porodu tím, že ho prospí o patro výše, ale proto, že respektovala naše soukromí a nechávala nás prožít kouzlo tohoto okamžiku. Chvíle naší partnerské vzájemnosti, lásky a respektu k životu jako zázraku, kterým skutečně je.Byla tam pro nás, proto abychom byli klidní, ale bylo jí jasné, kdo tady vlastně rodí a jaké jsou naše role.Prožívali jsme to tentokrát jinak. Líp než předchozí porody. Byli jsme doma. U nás doma. Bez cizích lidí, ostrého světla a mnoha dalších rušivých vlivů při porodu, jak jsme je znali.

O dvě hodiny později – za deset minut šest, už jsem měl rozdrcené ruce, které jsem šikovně střídal, aby si toho Lucka nevšimla při každé další kontrakci. No možná si toho i všimla, ale bylo jí to asi v tu chvíli jedno.Seděl jsem na gauči a ona opřená o něj měnila pozice, jak jí to bylo nejpohodlnější, dá li se to tak v této situaci nazvat. Porod šel do finále po šesti hodinách od první kontrakce. Lucka mi dala signál abych šel pro Johanku a ta zrovna sama vele-zkušeně vcházela do pokoje. Dalších deset minut proběhlo rychle a ve velkém emočním vypětí. Seděl jsem na gauči – Lucka opřená o má ramena a v rozkročení vestoje porodila naši holčičku. Johanka jí chytla a hned jí dala zpátky mamince na tělo. V tu chvíli přišel Bivoj, kterého probudily poslední vítězné výkřiky mé ženy – bohyně.

No a to je skoro celé. Viktorka je od té doby s námi.

20160711_060518

Za dvě hodiny Lucka porodila i placentu, kterou jsme pak odstřihovali až po několika dnech, když už Viktorku ztvrdlá píchala do bříška.Co mě překvapilo, bylo, že nám sice v obýváku leželo mimčo, ale Lucka zbytek dne až do večera fungovala, jako by to téměř neproběhlo. Hned po asi dvou hodinách byla v kuchyni a já dostal vynadáno, že jsem jí nepřipravil jídlo. To bych jí samozřejmě udělal a rád, jen jsem nebyl schopen rozpoznat, co se vlastně děje. Měli jsme za sebou porod a Lucka měla ležet a odpočívat a místo toho fungovala jako normálně.

13599908_580015885509043_972194798657443862_n

Bylo to krásný a neopakovatelný. Díky tomu, že to bylo doma jsme si to mohli fakt užít a bylo to jen o nás. Zvládli jsme to. Porodili jsme tentokrát tak, jak jsme to chtěli – doma.No a když se vrátíme k titulku, tak proč bych nikdy nedoporučil domácí porod?Je to jednoduché. Porod doma se totiž doporučit nedá.

Není to otázkou toho, co právě frčí nebo důkazem toho jak moc je kdo alternativní. Nikdo vám nemůže radit, kde máte rodit. Porod doma se musí cítit. Ze všech možností, které dnes jsou k dispozici si je třeba vybrat tu, která s vámi bude nejvíce rezonovat a pokud to bude domácí porod, tak fajn. To jak to ucítíte vy je totiž to jediné na čem záleží. Nejde o nikoho okolo, ale jen o vás a vaše dítě. To jak přijde na svět bude formovat celý jeho život a ze všeho nejdůležitější je, abyste byli v klidu a v souladu s jakoukoli formou porodu, pro kterou se rozhodnete. Je to váš porod a nikdo jiný ho neudělá lépe než právě vy.

IMG_20170407_183749

Další články, které by vás mohli zajímat

30. 7. 2022

Jací lidé jsou pro vás v životě těmi největšími vzory?  Pro mě to už  nějakou dobu nejsou ti, kteří vydělávají nejvíce, mají největší firmy, nejvíce ...

12. 7. 2022

Máme za sebou prvních 24 hodin bez dětí. Jsou na příměstském táboře a spí u babičky. A budou ještě do pátku. Čas letí, ale je ...

1. 3. 2022

Včera, 28.2. 2022, to bylo 12 let od prvního rande s Luckou, mou úžasnou ženou. Nějak to uteklo, musím říct.  A dnes o 12 let ...