Přítomný okamžik už je v duchovních kruzích tak propraný termín, že už se z něj stává téměř klišé. Faktem ale je, že klišé bývají ta nejpravdivější tvrzení.

Vím, že v přítomnosti se mi doposud daří žít tak v jednom procentu bytí, nicméně cílem je se posouvat k vyššímu poměru v čase. No ne? 

Přijetí zodpovědnosti za vlastní život a za to, co se mi děje je obrovské téma, které se nese v rámci programu Restartu 21 s Evou Kavkovou, kterým právě procházím. Afirmace a uvědomění: “Příčina je ve mně.” je zde takovou mantrou, která se tím táhne pro uvědomění, že nejsme oběti svých okolností, ale tvůrci svého života.

S dětmi jsme vyrazili na výlet k mým rodičům na kolech. Osmiletý Bivoj a šestiletá Evelínka mají svá kola a nejmladší Viki už taky, ale zatím na delší vzdálenosti jezdí za mnou na tyči. No a když jsme byli na půli cesty mezi naším bytem a mými rodiči, tedy asi po 3 km šlapání, jsme si udělali přestávku. 

Děláme jí na tom míste vždy, je to u lípy, která má tvar srdce, když se na jaře objeví zelené listy. Je krásná, pokud to v ní vidíte. 

No a po krátké přestávce na pití, jsme vyjížděli na druhou půli cesty a Evelínka (6 let) se kousla. 

Nejsem schopen si zpětně zvědomit co mohlo být spouštěčem pro to, ale spíše mi v tu dobu běželo hlavou jak z toho ven.

Ona to umí a občas dělá, že se zakousne a není fyzické síly, kterou by jí bylo možné posunout dále, nebo z toho stavu dostat. 

Plakala, křičela a byla zoufalá.

Nejdříve to bylo kvůli tomu, že jí bolí nožičky, po chvíli proto, že jí špatně přehazuje přezahovačka, potom mi vyčinila za to, že je jí vedro a že jsem jí nevzal kraťasy, načež následovalo z druhé strany, že je jí zima a já jí nevzal mikinu. 

Věděl jsem, jako vždy, že v ten moment je u Evelínky vždy špatně úplně všechno a že nemá cenu to řešit tím, že se budeme zabývat těmi konkrétními problémy. Je to stav, kdy je vše špatně, nehledě na to, jak to opravdu je.

Snažil jsem se jí motivovat aby jela dále všemi možnými prostředky, ale byla kousnutá a nejela, jen plakala a křičela. Protože to nebylo poprvé, tak jsem si z toho jako vždy dělal dost hlavu a přemýšlel na plné obrátky, jak jí z toho stavu dostat.

No a vzpomněl jsem si v tu chvli na ono “Příčina je ve mně. ” a tak jsem si  zvědomil, že Evelníka mi jen něco projektuje, zrcadlí a že vlastně mám tu moc s tím něco udělat. 

To je mimochodem ohromně zjištění, protože člověku vrací pocit, že může situaci ovlivnit a také svobodu rozhodnout se, jak to tedy bude.

Také jsem si vzpomněl na další techniku Evy a prosil jsem v tichosti své vyšší já: “Duchu můj, pomoz mi situaci vyřešit. Prosím o pomoc. “

No a během chvilky to přišlo. A co? No vlastně přišlo jen takové nic. Jen zastavení a uvědomění toho, co se vlastně děje.

Najednou jsem byl schopen se vyvázat ze své role v té hře a podívat se na vše z vyšší perspektivy.

Viděl jsem řepkové pole, krásná žlutá barva všude kolem, vnímal jsem lehký vánek, který nám olizoval tvář, doteky teplého jarního slunce na rukou. Vnímal jsem to, jak jsme požehnaní, že máme kola a můžeme jet na výlet na nich. Že mám čas a v pátek můžu místo práce být s dětmi a aktivně tvořit jejich prožitky a vzpomínky na dětství.

Vnímal jsem, že ač mám v hlavě určitý cíl nebo ambici, tedy dostat se z bodu A do bodu B s dětmi na kolech, tak to, co prožíváme právě tam a právě tehdy, bylo nádherné. Uvědomil jsem si, jak moc je všechno v pořádku a jak krásná je ta chvíle, právě probíhající. Bylo to neskutečný. V dané situaci se nezměnilo vůbec nic, jen můj pohled na ní.

No a Evelínka samozřejmě během příští minuty šlápla do pedálů, emocionální rozpoložení se jí otočilo o 180 stupňů a jeli jsme dále. 

Jaký silný prožitek to jen byl! 

A žil jsem z toho pocitu ještě celý zbytek dne, protože to pro mě moc znamenalo. Uvědomil jsem si ještě více, že děti a jejich chování jsou jen odrazem našeho vnitřního stavu a veškerými záchvaty, křičením a zlobením jen zoufale touží nám něco sdělit a je na nás, jestli to v tom najdeme anebo se s nimi budeme trápit.

Pojďme to zkusit. Častěji nebo možná jen poprvé. Jinak.

Zkusit si vyjít ze své role, kterou máme naučenou a podívat se na věci více shora. Více nezaujatě. 

Co se opravdu děje? Ne proč se to děje, protože proč je údajně otázkou ega, ale spíše co mi to má říct? Co se z toho mám naučit? Opakuje se stejná věc znovu a znovu a bude se opakovat, dokud si neuvědomíme, že nás to jen k něčemu vede. Možná k okamžiku v přítomnosti, jako mně ten den. 

Zkuste to. Zkusme to. Stojí to za to.