Oslava života……v jeho poslední fázi

Ano, budu psát o pohřbu. Tedy nejen o něm. Taky o životě. A našem porozumění života. Slovy, že dnešní den bude oslavou života, v jeho poslední fázi, započal ...
02.03.2018

Ano, budu psát o pohřbu. Tedy nejen o něm. Taky o životě. A našem porozumění života.

Slovy, že dnešní den bude oslavou života, v jeho poslední fázi, započal kněz obřad, kterého jsem se před pár týdny zúčastnil.

Začalo to ale ještě o týden dříve, když mi volala mamka, že se stala tragédie a že Kája, tedy dcera mé sestřenky Káti, měla autonehodu a že její přítel zemřel na místě a Kája je na JIPce. Protože věřím vždy v to dobré, tak jsem si byl jistý, že se z toho Kája dostane a nedával jsem tomu tolik pozornosti.

O to více zarážející pro mě byla smska od mámy o den později, která v sobě nesla ta dvě paralyzující slova: „Karolínka umřela“.

O pár dní později jsme se sjeli do Prysku aby proběhlo poslední rozloučení s Kájou.

Dlouho jsme se už s Kájou nepřátelili. Vlastně vůbec, coby starší děti nebo dospělí.

Jen jsme spolu byli častěji jako děti, kdy si jí od Káti mamka ráda a často půjčovala.

Bylo jí 25.

Nejsem a nikdy jsem moc nebyl fanouškem pohřbů.

Možná, že se pletu, uvědomil jsem si ale tentokrát jejich skutečný význam.

Nad bílou rakví Karolínky v obležení květin všech pozůstalých, kteří jí znali a jakýmkoli způsobem byli součástí jejího života, se neslo více než jen rozloučení.

Jak často běžně vidíte, že dáváme průchod svým emocím tak moc, jako na pohřbu. Já brečel. Téměř všichni brečeli, jakoby se to najednou tak nějak smělo. Jakoby byl pohřeb dnem, kdy je pláč povolen a nemusíme schovávat to, co cítíme a jak nás to mnohdy bolí.

Vyjádření emocí uvolňuje napětí, které se v nás hromadí a dává nám možnost žít a vůbec vidět život takový, jaký skutečně je.

Jsem přesvědčený, že každý, koho se to, co se tam odehrávalo, nějak týkalo, najednou vnímal pomíjivost okamžiků, které v tomto životě máme k dispozici. Vsadil bych se, že každý tam v ten moment sám sobě slíbil, že bude více žít a méně přežívat. Mít více radosti ze života, úžasných lidí kolem a prožitků, které pro nás skládají mozaiku žití nehledě na její velikost a délku.

Pláč nad rakví zemřelého není jen lítostí nad ztrátou možnosti strávit spolu pár dalších chvil, ale pláčem nad tím, jak je život vnímán. Pláčem nad tím vším nedůležitým, co denno-denně máme na seznamu svých pseudo-priorit.

Nepamatuju si, kdy jsem viděl v lidech tolik lásky, jako právě v den, kdy jeden z nás nasedá na vlak směrem k dalšímu dobrodružství své duše.

Kolik obětí, opory, soucitu a empatie se v nás lidech najednou probudí. Jak je možné, že toto je nejvíce vidět až, když někdo zemře.

Nejsme tady přece navěky a všichni to víme, jen na to často zapomínáme – asi. Jinak se to dle mého nedá vysvětlit.

Je smrt blízkého člověka impulsem pro lidi kolem aby si sundali pásku z očí a uvědomili si podstatu svého bytí? Nekonečnou lásku, kterou máme k dispozici. Nádherný dar života, který nám byl dán. Svobodu mít a plnit si své sny. Co vás jen napadá.

Z úst kněze, který dělá běžně spíše pohřby vojáků na zahraničních misích, zaznělo náhle a nekompromisně, že poselství smrti těchto dvou krásných lidí bylo hlavně: NEJEZDĚTE VOŽRALÍ !!!

Káťa, má sestřenka a mamka Karolínky byla možná jediná, kdo na pohřbu neplakal.

Možná se to mnohým mohlo zdát kruté, ale pro mě to byl jeden z největších momentů, celé této události.

Vím, že to nebylo tím, že Káťa je z kamene, ale cítím, že to bylo hlavně proto, že Káťa zkrátka pochopila život a jeho opravdový smysl.

Dle mého asi nějak takto:

Že je kniha každého z nás již napsaná a že si svůj život vybíráme, ještě před splynutím duše s tělem. Že je třeba být vděčný za čas, který jsme měli příležitost spolu strávit s těmi, které milujeme.

Že žádná cesta nekončí smrtí. Že končí jen etapa duše, která má za sebou další zkušenost.

Že je třeba žít pro ty, kteří tu s námi pořád ještě jsou, protože ti potřebují lásky nejvíce.

Že když si člověk hraje s ohněm, tak možná stokrát ne, ale jednou se prostě spálí.

Že pokud se nepoučíme z toho, co nám tato událost měla dát, tak se to vše stalo zbytečně.

Že Karolínce už je krásně. Mnohem líp, než nám všem. Že se vrátila zpět do zdroje, odkud všichni pocházíme.

Že by rozhodně nechtěla aby se její smrtí někdo trápil. Jen něco pochopil. Poučil se a šel dál.

Že pokud je mezi námi opravdová láska, tak není třeba si říci sbohem.

Setkání se smrtí ve mně probudilo mnohem větší chuť po životě a jsem naprosto přesvědčen, že právě toto je podstatou sdělení, které nám to mělo předat.

Děkuju moc Kájo!

Další články, které by vás mohli zajímat

30. 7. 2022

Jací lidé jsou pro vás v životě těmi největšími vzory?  Pro mě to už  nějakou dobu nejsou ti, kteří vydělávají nejvíce, mají největší firmy, nejvíce ...

12. 7. 2022

Máme za sebou prvních 24 hodin bez dětí. Jsou na příměstském táboře a spí u babičky. A budou ještě do pátku. Čas letí, ale je ...

1. 3. 2022

Včera, 28.2. 2022, to bylo 12 let od prvního rande s Luckou, mou úžasnou ženou. Nějak to uteklo, musím říct.  A dnes o 12 let ...