Občas se jen tak dívám do zrcadla a říkám si: Jak je možný, že já řeším tyhle s.ačky?

Možná to znáte. Uprostřed situace, která se děje, prostě nevěřím tomu, že se to děje právě mě a že tohle je nyní můj život. Naposledy včera, když jsem ...
24.12.2021

Možná to znáte. Uprostřed situace, která se děje, prostě nevěřím tomu, že se to děje právě mě a že tohle je nyní můj život.

Naposledy včera, když jsem přemlouval naší Viktorku 5 let, aby si umyla asi po týdnu hlavu, což odmítala s tím, že prostě nechce.

Což, bylo jen pár minut po tom, co při sprchování náš 10 letý Bivoj pro změnu nadával, že je voda buď moc horká nebo moc studená.

A já tam v té koupelně jen tak stál, opřený o umyvadlo, koukajíc na sebe do zamlženého zrcadla a říkám si: Opravdu je toto teď tvůj život? Opravdu řešíš tato témata?

A vzpomněl jsem si na dobu, která se jeví jako nedávná, když jsme děti neměli a mohli řešit jen své „dospělé“ problémy. Přišli z práce domů, v klidu si udělali večeři nebo si došli nakoupit, v klidu se navečeřeli a v klidu se podívali na nějaký film nebo se dokonce jen tak rozhodli, že se spolu pomilujeme. Kdykoli a kdekoli.

Vzpomínám, když jsem nevěděl co s časem a jen jím plýtval a plýtval a netušil, jak moc vše změní, až nám do života přijdou naše malé klony.

V těchto situacích mi připadá, že já přece řeším větší a důležitější témata než to, jestli půjdu Viktorce utřít zadek já anebo máma. A podle ní to musí být v naprosté většině máma, protože ……… já vlastně nevím proč. Jsou věci, které tak dobře jako Lucka nedávám, ale tohle bych dal.

Když stokrát denně řešíme hádky 3 sourozenců ohledně toho, kdo půjde první do sprchy, kdo si sedne na jakou židli nebo sedačku v autě, kdo zmáčkne knoflík ve výtahu nebo kdo bude mít první telefon s tou a tou hrou. Ono je to totiž pořád něco. A to jako fakt pořád.

I proto mluvím o dětech jako o tom nejintenzivnějším sebe-rozvojovém kurzu, který navíc asi nikdy neskončí, protože jak jsem pochopil tak s tím, jak rostou děti, tak rostou i starosti kolem nich. A to je skvělá vyhlídka.

A tím bych asi ukončil svůj nářek nad tím, jak se změnil můj život a jak mě to ovlivňuje.

Podívejme se na to z opačného břehu.

Naše děti nám dávají každý den a každý okamžik příležitost, být lepšími rodiči a lidmi. Dávají nám šanci posunout se ve svém vlastním životě a naučit se rozlišovat, z čeho si dělat hlavu a nad čím jen mávnout rukou. Učí nás udržet si vlastní vnitřní klid a nenechat se rozhodit a tyto zkoušky od nich k nám chodí neustále. A neustále si tím ověřují, jak moc je taťka nebo mamka připraven a jak moc potřebuje ještě lekce a zkoušky.

A my se s tím můžeme každý den trápit a rvát si vlasy tím, jak jsme mizerní rodiče a jak to nezvládáme.

Jak máme děti, které si nás neváží, které si možná ani nezaslouží všechno to, co jim poskytujeme a které to nedokážou ocenit. Děti, které nám jako rodičům, kteří jsme, nedávají dostatečně najevo, že oceňují naší snahu z nich vychovat dobré lidi.

No a v tom se hezky zrcadlí náš vlastní pohled na sebe. Ony totiž děti nemusí říkat, jak moc rodiče milují a nemusí říkat, že si váží toho, co pro ně děláme. Že máme co jíst a že našly nějaké dárky pod stromečkem, že mají kde spát a že ač to nikdy nezazní, tak se kolem nás cítí bezpečně a jsme ty nejpevnější pilíře jejich života.

Mají to jako samozřejmost. A v tom je přece tolik lásky. Tím, že se o tom nemluví a že to slovy nevyjádří, není neláska nebo neúcta, ale možná právě ta nejhlubší láska a největší úcta k rodičům, protože je to tak hluboké, že o tom není potřeba ani mluvit a opakovat to.

Možná právě proto, to zastavení a zamyšlení u zrcadla.

Svou vlastní nelásku a neúctu k sobě zrcadlíme do vztahu dítěte k nám, ale to neodráží skutečný stav, ale jen náš pohled na věc skrze filtry našeho vlastního vnímání. S dítětem to vlastně nemá nic společného.

A já na to musím myslet příště, až budu opřený o umyvadlo hledět do zamlženého zrcadla v koupelně a budu si vnitřně říkat: Opravdu já teď řeším takovéto s.ačky?

A třeba si uvědomím, že to, že je můžu řešit, je pro mě dar a že to není o dané situaci, ale o mém přístupu k ní. Že v tom je klíč, jak si v tom všem hádání a prkotinách, které mě obtěžují, najít své vnitřní štěstí. Na tom jediném místě, kde jej lze hledat. Tedy v sobě.

Další články, které by vás mohli zajímat

30. 7. 2022

Jací lidé jsou pro vás v životě těmi největšími vzory?  Pro mě to už  nějakou dobu nejsou ti, kteří vydělávají nejvíce, mají největší firmy, nejvíce ...

12. 7. 2022

Máme za sebou prvních 24 hodin bez dětí. Jsou na příměstském táboře a spí u babičky. A budou ještě do pátku. Čas letí, ale je ...

1. 3. 2022

Včera, 28.2. 2022, to bylo 12 let od prvního rande s Luckou, mou úžasnou ženou. Nějak to uteklo, musím říct.  A dnes o 12 let ...