Občas se jen tak dívám do zrcadla a říkám si: Jak je možný, že já řeším tyhle s.ačky?

Možná to znáte. Uprostřed situace, která se děje, prostě nevěřím tomu, že se to děje právě mě a že tohle je nyní můj život. Naposledy včera, když jsem ...
24.12.2021

Možná to znáte. Uprostřed situace, která se děje, prostě nevěřím tomu, že se to děje právě mě a že tohle je nyní můj život.

Naposledy včera, když jsem přemlouval naší Viktorku 5 let, aby si umyla asi po týdnu hlavu, což odmítala s tím, že prostě nechce.

Což, bylo jen pár minut po tom, co při sprchování náš 10 letý Bivoj pro změnu nadával, že je voda buď moc horká nebo moc studená.

A já tam v té koupelně jen tak stál, opřený o umyvadlo, koukajíc na sebe do zamlženého zrcadla a říkám si: Opravdu je toto teď tvůj život? Opravdu řešíš tato témata?

A vzpomněl jsem si na dobu, která se jeví jako nedávná, když jsme děti neměli a mohli řešit jen své „dospělé“ problémy. Přišli z práce domů, v klidu si udělali večeři nebo si došli nakoupit, v klidu se navečeřeli a v klidu se podívali na nějaký film nebo se dokonce jen tak rozhodli, že se spolu pomilujeme. Kdykoli a kdekoli.

Vzpomínám, když jsem nevěděl co s časem a jen jím plýtval a plýtval a netušil, jak moc vše změní, až nám do života přijdou naše malé klony.

V těchto situacích mi připadá, že já přece řeším větší a důležitější témata než to, jestli půjdu Viktorce utřít zadek já anebo máma. A podle ní to musí být v naprosté většině máma, protože ……… já vlastně nevím proč. Jsou věci, které tak dobře jako Lucka nedávám, ale tohle bych dal.

Když stokrát denně řešíme hádky 3 sourozenců ohledně toho, kdo půjde první do sprchy, kdo si sedne na jakou židli nebo sedačku v autě, kdo zmáčkne knoflík ve výtahu nebo kdo bude mít první telefon s tou a tou hrou. Ono je to totiž pořád něco. A to jako fakt pořád.

I proto mluvím o dětech jako o tom nejintenzivnějším sebe-rozvojovém kurzu, který navíc asi nikdy neskončí, protože jak jsem pochopil tak s tím, jak rostou děti, tak rostou i starosti kolem nich. A to je skvělá vyhlídka.

A tím bych asi ukončil svůj nářek nad tím, jak se změnil můj život a jak mě to ovlivňuje.

Podívejme se na to z opačného břehu.

Naše děti nám dávají každý den a každý okamžik příležitost, být lepšími rodiči a lidmi. Dávají nám šanci posunout se ve svém vlastním životě a naučit se rozlišovat, z čeho si dělat hlavu a nad čím jen mávnout rukou. Učí nás udržet si vlastní vnitřní klid a nenechat se rozhodit a tyto zkoušky od nich k nám chodí neustále. A neustále si tím ověřují, jak moc je taťka nebo mamka připraven a jak moc potřebuje ještě lekce a zkoušky.

A my se s tím můžeme každý den trápit a rvát si vlasy tím, jak jsme mizerní rodiče a jak to nezvládáme.

Jak máme děti, které si nás neváží, které si možná ani nezaslouží všechno to, co jim poskytujeme a které to nedokážou ocenit. Děti, které nám jako rodičům, kteří jsme, nedávají dostatečně najevo, že oceňují naší snahu z nich vychovat dobré lidi.

No a v tom se hezky zrcadlí náš vlastní pohled na sebe. Ony totiž děti nemusí říkat, jak moc rodiče milují a nemusí říkat, že si váží toho, co pro ně děláme. Že máme co jíst a že našly nějaké dárky pod stromečkem, že mají kde spát a že ač to nikdy nezazní, tak se kolem nás cítí bezpečně a jsme ty nejpevnější pilíře jejich života.

Mají to jako samozřejmost. A v tom je přece tolik lásky. Tím, že se o tom nemluví a že to slovy nevyjádří, není neláska nebo neúcta, ale možná právě ta nejhlubší láska a největší úcta k rodičům, protože je to tak hluboké, že o tom není potřeba ani mluvit a opakovat to.

Možná právě proto, to zastavení a zamyšlení u zrcadla.

Svou vlastní nelásku a neúctu k sobě zrcadlíme do vztahu dítěte k nám, ale to neodráží skutečný stav, ale jen náš pohled na věc skrze filtry našeho vlastního vnímání. S dítětem to vlastně nemá nic společného.

A já na to musím myslet příště, až budu opřený o umyvadlo hledět do zamlženého zrcadla v koupelně a budu si vnitřně říkat: Opravdu já teď řeším takovéto s.ačky?

A třeba si uvědomím, že to, že je můžu řešit, je pro mě dar a že to není o dané situaci, ale o mém přístupu k ní. Že v tom je klíč, jak si v tom všem hádání a prkotinách, které mě obtěžují, najít své vnitřní štěstí. Na tom jediném místě, kde jej lze hledat. Tedy v sobě.

Další články, které by vás mohli zajímat

26. 11. 2022

Jako vážně kráva? Volně na parkovišti u krámku, kde jsme se hned za hranicemi stavovali pro datovou kartu. Tak to byl asi první dojem z ...

26. 11. 2022

Hned za hranicemi byl znát drsný náraz oproti Chorvatsku. Poprvé jsme navštívili Černou Horu. Po cestě do Černé Hory jsme se stavili v Dubrovníku a ...

26. 11. 2022

Po poruše u Baška vody jsme prožili týden téměř dovolené, ale naše technické trable s Ferdou ještě neměly být u konce. Neujeli jsme ani 100 ...