Nevím jestli je to úplně na medaili za kreativitu, možná spíše jen taková univerzální odpověď na otázku: Co dělat s dětmi? 

No možná bych to spíše ještě rozvedl na “Co s dětmi na 4 hodiny, aby si mohla Lucka trochu odpočinout.” No a nejčastěji je to výprava do bazénu v Mladé Boleslavi. 

I leckterý marvelovský superhrdina by možná lajknul mou FB stránku, kdyby tušil……… a tak o tom napíšu pár řádků. 

Ač bydlíme na okraji Prahy, tak Mladou Boleslav volíme proto, že jsme na ni zvyklí z doby, kdy jsme bydleli na liberecku a také proto, že je to tam skvělý pro děti. Navíc děti do 6 let tam neplatí a pokud se ještě blýsknete Jánského plaketou za 20 úspěšných odběrů krve, tak je to vážně za hubičku. 

Průchod šatnami je série přesně koordinovaných kroků, které s přibývajícím počtem dětí (7, 5 a 2,5 let) získávají na zajímavosti. Já jenom pro toho, komu by to nebylo zřejmé, ono 3 děti najednou koordinovat vlastně ani nejde. 

Už vůbec ne při plném vědomí (rodiče i dětí) a ještě pokud je čeká něco na co se fakt těší, jako je bazén. 

Projít přes turnikety, kde Bivoj už má své hodinky/vstupenku, ale Evelína a Viktorka ještě ne, je celkem pro začátečníky. Další krok je ale zouvání botiček a ponožky v nich před příchodem do mokré části zařízení. To už vyžaduje první schopnosti leadera. 

Nicméně se daří a tak vstupujeme do rodinné šatny, protože jiná ani svou rozlohou nepřichází v úvahu. 

Ta má ale dvoje dveře – vstupní a výstupní a ty druhé nejde zamykat. Což způsobuje, že je prakticky stále otevřeno, protože vždy jedno ze tří dětí musí vědět, co se právě za těmi dveřmi děje. 
Takže o soukromí při převlékání si můžu nechat jenom zdát, ale nevadí. 

Hlavně, že se po několika minutách ocitáme před zamykatelnými skříňkami se třemi dětmi v plavkách (ano, které budeme ve sprchách opět sundavat), potápěčskými brýlemi obou starších a kruhem od Viktorky. 

Sprchy a proces v nich přeskočím, snad jen zmíním, že je to poslední místo před cílovou destinací, kde je toaleta a je možné se vyčůrat. Nikdo však nečůrá i přes vyzvání jednotlivých členů zájezdu. Nechávají si to až tak na 5-10 minut později a poté pořád v průběhu koupání, kdy se tam musíme vracet. Nejen na čúrání. 

No a tím už se dostáváme k hlavnímu programu – ke koupání. V očích nezkušeného by to mohlo vypadat jako vyvalení se někde na lehátku nebo na kraji bazénu a koukání na děti. Oni ale chtějí aktivního taťku aspoň v bazénu a tak si hrajeme. 

Jednu poznámku bokem bych měl. Týká se chlupů. Pokud máte chlupy různě po těle, tak je potřeba si pro koupání (a vlastně jakoukoli jinou činnost s dětmi, při které člověk není plně oblečen) vyčlenit zvláštní porci tolerance a počítat s tím, že to bude bolet, protože vás za ně pořád někdo tahá. A to fakt pořád. 

Ale zpět k bazénu. Oblíbená část, kde je taťka potřeba, je most. Taťínku udělej most. Takže tatínek jde na všechny 4 a v jogínské poloze kočky nechává děti proplavat pod vodou nejdříve mezi rukama a pak nohama – jako pod dvojitým mostem. 

Vzhledem k tomu, že je v jednom z menších bazénů vody tak akorát, aby měl živý most obličej tak tak nad vodou, dochází k tomu, že když jde potapěč pod vodu, tak udělá tělem nebo následně nohama vlnu, která mi stříkne rovnou do ksichtu. Dale pak při proplouvání kope nohama, takže brada, hrudník, břicho a i střed těla dostávají co proto. No a nemusím připomínat, že se potápěči nejlépe posouvají pod mostem tím, že tahají za chlupy. 

No a toto jede třeba 5 minut a do toho koukáte na malou prnďulu v kruhu, která skáče z okraje bazénu dovnitř a má z toho velkou radost. No a most stojí, a má radost, že se děti baví. Proto tam přeci jsme. 

V hluboké části bazénu, tkzv. atrakcích, už bojujeme spíše jen s tím, že mi plavčíci nevěří a chtějí mé děti zachraňovat. Ale oba starší umí skvěle plavat a Viktorku hlídám tak, aby se třeba i napila, ale neutopila. Myslím,že nám to funguje dobře a že si důvěřujeme. 

Odchod přes šatny jen potvrzuje ten zmatený vesmírný zákon, jak jej nazval ve 4 dohodách Jarda Dušek, že jedno dítě má více energie než oba rodiče dohromady. 

Děti jedou na svém flow a já (stejně jako v letadle při nasazování kyslíkových masek) obléknu nejdříve sebe a až potom se pouštím do dětí. Dnes už spíše jen do Viktorky, ostatní už se umí obléknout samy, ale je dost náročné udržet jejich fokus na jedné jediné věci a tou je se obléci. 

Vždy to máme časově na knop, protože si naších 90 minut chceme užít co nejvíce a tak míváme na šatnu vždy tak 10 minut a tyto minuty jsou spolu s průchodem šatnami na začátku největším prostorem pro zlepšení našeho společného času. 

A také největší výzvou. Občas, především, když byla Viktorka roční a ostatní děti byly o rok a půl mladší než teď, jsem fakt přemýšlel, jestli to má vůbec tu hodnotu a jestli to za ty nervy vůbec stojí. 

Jsme hodně liberální ve výchově, ale má to své limity. Zatím jsem to nezvdal a lepší se to.   

Po koupání je hlad a tak se většinou stavíme v Albertu po cestě pro nějakou nutriční katastrofu, co ze mě děti vytáhnou ???? a potom povídáme v autě po cestě zpátky s těmi, kteří se rozhodli po koupání v autě neusnout. Občas jsem sám a přemýšlím nad tím vším. 

No a když po tom všem přijedeme domů a Lucka nás vítá ve dvěřích větou: “Užili jste si to?”, tak s utrouseným “no, děti určitě” padám na pusu. 
Nicméně s vědomím, že ona toto v podobných formách prožívá každý den. Už léta. Den za dnem. Respekt.