Právě proběhlý víkendový seminář Brandon Bays se nesl v duchu radosti, lásky a hojnosti, jež byla tentokrát tím hlavním tématem, kolem kterého se vše točilo.

Brandon nastoupila na podium před více než 100 lidí v energii, kterou už Cestáři dobře znají. Oslňující, láskyplné, uschopňující a s hlubokým přesvědčením že vše co v životě hledáme je už dávno v nás. Smyslem práce Brandon a celého hnutí kolem Cesty, je právě uschopňování lidí a otevírání srdcí, jež máme nahromaděnými přesvědčeními, emocemi a bludy dnešní doby, všichni velmi zavřené.

Už jen to, dostat se do energie lidí, kteří si to uvědomují a pracují na tom, je osvobozující, a dodá vám to, pokud jste na to již připraveni, pocit, že se vracíte mezi své, tedy domů a to na více úrovních.

Toto byl můj třetí seminář s Brandon za poslední dva roky. Právě pro mě, bývá vždy nejsilnější ze všeho, oloupání vrstev přesvědčení a vzorců té cibule vlastního bytí, ponechání mysli někde na vedlejší koleji, kde by vlastně měla být i v celém průběhu našeho života, a hluboké uvědomění toho, kdo/co opravdu jsem.

Semináře Cesty obvykle celé probrečím, je to totiž jejich smyslem. 

Jakmile člověk odhodí přesvědčení, že “chlapi nebrečí” a že si nemůžeme dovolit ukazovat své emoce, najednou je povoleno VŠE a cítíte se tím opravdu svobodně sami u sebe. A to možná poprvé v životě. 

Permanentně otevřená náruč Brandon, jejího týmu, přítomných trenérů a i samotných účastníků semináře je sama o sobě velmi osvobozující a asi i proto se do toho vždy moc rád vracím. Vím, že mi tam bude dobře i přes kutání v hloubi vlastního vědomí, což příjemné nebývá, nicméně je to nutné pro postupné odhazování pytlíků s pískem balónu našeho života.

V okamžiku, kdy vedení Brandon z podia směřuje k otázce “Who am I?“, tedy kdo jsem, prožívám vždy intenzivní koupel ve své vlastní podstatě, svém zdroji a skutečné uvědomění toho, kdo jsem já, ale také všichni kolem. Tento pocit bych přál zažít opravdu každému. 

Pro mě je to něco, co jsem nikde jinde nezažil a ani se toho nedotkl. Jak tak ale ťukám písmenka do počítače, tak si uvědomuji, že jsem to možná už nejméně jednou zažil, a to, když se mi narodil můj kluk Bivoj. Mé první dítě. 

To si vzpomínám, že jsem měl srdce tak otevřené, že jsem měl pocit, že v něm mám obrovskou díru, která je připravená přijmat a vysílat lásku, a která mi právě důrazně zaklepala na dveře života v podobě této čisté lásky, která už vždy bude mou součástí.

První den jsme se ponořili do vlastních přesvědčení a vnímání hojnosti. Vidět na papíře malost a omezenost, kterou jsme si v sobě za život a veškeré vstupy do něj od těch, co jsou po našem boku, vytvořili, je dost bolestivé. Dokud to člověk nemá před sebou, tak si to ani moc neuvědomí. A funguje to bez jedinné výjimky. 

Ještě jsem nezažil aby někdo řekl, že se ho to netýká. Jde jen o různou úroveň vlastního shazování a omezování, ale jedeme v tom úplně všichni.

Bylo třeba to vypíchnout a zvědomit, abychom to mohli smazat, přenastavit a v dalších dnech rozjet vlak nových přesvědčení, myšlenek a manifestací hojnosti ve všech úrovních života.

Ranní jóga byla postavena tak, aby uvolnila nejen tělo, ale i právě probíhající očistné procesy v těle.

V sobotu jsme se připravovali na samotný proces hojnosti, což je sezení ve dvou na židlích proti sobě, kde jeden vede procesem a druhý si v nacítěni dovnitř sebe prochází emocionálními vrstvami a buněčnými vzpomínkami, kde problémy vznikají a zapouzdřují se a je třeba, aby proběhlo pár rozhovorů, vyprázdnění a především odpuštění.

Jednou ze součástí přípravy na proces byl rozhovor s jedním z rodičů, jehož přesvědčení nás nejvíce v životě ovlivňují a jehož cestou často sami jdeme. 

Dívaje se do očí dalšího z účastníků probíhalo něco, co si k rodičům nedovolíme, přestože je to tolik potřeba. 

Říct vlastnímu tátovi, že nevím jak se to stalo, ale že žiju svůj život v jeho vzorcích a s jeho přesvědčeními bylo hodně bolestivé a intenzivní. Následné jeho i mé vlastní odpuštění a svolení si žít život jen podle svých vlastních vzorců a představ, bylo jak když z vás spadne batoh, který si celý život nesete a ani o tom nevíte.

Navíc byl můj partner a průvodce Daniel, jehož rozhovor probíhal také s tátou a také Jardou, což vše ještě umocňovalo. Bylo nádherný, že to, co jsem zapomněl sdělit tátovi já, on dokonale doplnil a v jeho vztahu s tátou jsem naprosto viděl ten svůj vlastní. Úžasně to doplnilo to, co proběhlo v mém vlastním rozhovoru. Ještěže víme, že náhody nejsou. 

Na Cestě vás to vždy spojí s tím, s kým je potřeba. 

Samotný proces hojnosti mě vrátil překvapivě do období, kdy jsem hrál jako dítě na akordeon, což bylo něco k čemu mě dovedl táta. No a tam, kde se má hojnost zablokovala, byla událost, kdy táta poprvé zjistil, že mu lžu, když mu tvrdím, že doma cvičím na akordeon. 

Dodnes si pamatuju jak mě to hluboce zasáhlo, ale nenapadlo by mě, že je tam třeba něco řešit nebo si to s čímkoli spojovat. No a vzorec, který jsem v tom našel byl ten, že mám zafixováno, že hojnost musí být dřina. 

Vzniklo to tím, že jsem musel cvičit na akordeon, ač mě to nebavilo, abych dostal dobrou známku od paní učitelky Jakymeczkové, na kterou se táta každý týden ptal (na tu známku ???? ). 

No a já byl uvnitř přesvědčen, že si kupuju jeho lásku tím, že musím “dřít” na akordeon, abych dosáhl na dobrou známku. Láska za výkon. Nesmysl, ale pevné přesvědčení, které jsem měl, 25 let a které mělo vliv na formování mého života. Vyčištěno, odpuštěno. Jedeme dále.

Je možná i trochu paradoxní, že už to, že se člověk ocitne na semináři je hojnost sama o sobě. Účast tam v kombinaci s cenou semináře, výměnnou za obrovskou hodnotu, je samotná deklarace hojnosti a nejlepší začátek její manifestace.

Po cestě na seminář už jsem cítil, jak se stahují mračna nad mými přesvědčeními, ohledně toho, jak je všeho na světě nedostatek. 

Po cestě tam mi zazvonil telefon, kde mi klient potvrdil spolupráci, na kterou se těším už 5 měsíců. První vlašťovka. 

Při procházce v přírodě, kde jsem si to s tvrzením “Já jsem…..”, kráčel podél potoka směrem z Benic a potkal jsem jiného klienta, se kterým spoluprácí právě otevíráme. Byl tam s přítelkyní na procházce. Dle mého další střípek do mozaiky zázraků.

Když jsem pak po návratu ze semináře domů, emocionálně vyždímán, šel s Bivojem na ryby přes ulici na rybník na návsi, tak jsme tam, kde jindy chytáme jen střevličky a perlínky, tentokrát chytali krásné velké karasy, na které jsme nikdy předtím nenarazili. 

Dvakrát jsme dokonce chytili oba karasa současně a já si u toho jen uvědomoval, co všechno se pohnulo a linii, po které nyní jedu a beru tím s sebou i své okolí. Nádhera.

To nejdůležitější, co mě seminář Vědomé Hojnosti s Brandon Bays a lidmi z Cesty naučil je uvědomění, že hojnost lze přitáhnout do života jen a pouze tím, že sami hojnost vyzařujeme. Že samotnou hojností jsme my sami. Každý z nás je božským vyjádřením a manifestací hojnosti samotné a pokud to dokládáme svými pocity, myšlenkami a činy, hojnosti to do života přináší více a více. 

Hojnost se stává nezastavitelným proudem a vyjádřením našeho bytí a to neznamená, že se nám dějou jen věci, které nás těší a dělají nám radost, ale že si vše, co se děje, dovedeme vyložit způsobem, který je v souladu s tím, kým/čím opravdu jsme. 

Takže….. Who are you?        Kdo/co opravdu jsi?