Nejezdím do centra Prahy často za posledních 10 měsíců a to bydlíme na jejím okraji.

Dnes ale, když mě v metru dva páni v černém slušně vyzvali k nasazení roušky, jsem ji k jejich spokojenosti nasadil a hodně přemýšlel jak jsme se do této situace vlastně dostali. 

Jak se to stalo, že ať se dnes člověk vydá kamkoli, tak všude jsou lidé, kteří chodí se zakrytými tvářemi. Nevidíme své úsměvy a nevidíme svá ústa. Hledíme si navzájem do očí, které prostě nad rouškou nejsou tak krásné, jako kdy dříve. Rouška je takovým filtrem, přes který není vidět krása člověka. 

Kolikrát už jsem kvůli hadříku na krásných ústech své ženy, neslyšel co mi říká, protože tomu rozumět prostě není a i člověk jasně artikulující, stává se najednou člověkem huhlajícím. 

Přijde mi to nedůstojné vidět nás všechny, jak jsme se podvolili nátlaku nesmyslných opatření a jak jsme uvěřili, že toto nás před něčím ochrání a už mě to vážně nebaví. 

Také jsme doma šili roušky. Teda jednu jsme ušili hned první den, když jsem viděl video Petra Ludwiga, advokáta roušek od samotného začátku. Pak jsem si roušku ale poprvé nasadil a nemohl jsem se zbavit dojmu dotčení vlastní svobody. Svobody dýchat. Svobody nemít zakrytou tvář. Svobody umět se rozhodnout za sebe, v čem vnímám nebezpečí. Připadal jsem si od začátku jako debil. 

„Tvoje rouška chrání mě, moje rouška chrání tebe.“, tedy heslo Covidí propagandy, marketingově vymyšlené tak, aby nás emocionálně zasáhlo a my jsme koupili. Abychom koupili myšlenku, že nejde o nás, ale o ty kolem. Jak zákeřné, jak funkční. Jak skvělý nástroj pro vzájemnou manipulaci a nenávist a pocit viny a bezohlednosti k ostatním.

Krásně to hraje na notu faktu, že nám dnes chybí sebeláska a často bereme na všechny kolem větší ohledy než sami na sebe. Chráním tebe, ale kde jsem v tom já? To nezáleží, jak se v tom já cítím? Co když je mi kvůli tomu hadříku na puse fakt mizerně? Co když ještě nejsem na dostatečné duchovní úrovni, abych si byl schopen uvědomit, že hadřík na puse mi svobodu nevezme. Anebo mi ji vezme? 

Vydírají nás ohrožením cílové skupiny, která by sama od sebe toto od nás nežádala. Každý důchodce by vyměnil návštěvu od rodiny, za riziko dřívějšího dožití, protože ve svém věku možná už lépe chápe kvalitu života a nejen jeho délku. 

Měníme léta otroctví za měsíce života ve vlastní zodpovědnosti a kdo z nás by si volil roky v řetězech? Možná se to zdá drsné tomu tak říkat, ale je to přesně to, co se děje. 

Dostali nás tam, kde jsme nejzranitelnější. Jsme vydírání zdravotníky (to ne, že by nás vydírali samotní zdravotníci, ale vydírají nás jimi) , kteří padají na hubu a umírajícími důchodci, abychom přehlíželi to, co je pro nás samotné důležité a to je velmi zákeřná forma manipulace strachem. 

Pokud nenosíš roušku, tak jsi nezodpovědný, neohleduplný a dnes už vlastně i tak trochu vyvrhel. 

Ale jak velké nebezpečí je v tom, že si na to časem zvykneme? Už si na to totiž začínáme zvykat a to je velmi nebezpečné. Roušky se pro nás mohou stát novým standardem a pak budeme vděční za čas, kdy je nosit nemusíme. A to přece nechceme.

Jak jsme se do této situace dostali moji milí? Jak jsme se nechali takto uvařit? Vždyť tohle není život, který chceme žít. A čekat, až nám někdo milostivě povolí si sundat roušku a zase vidět své tváře a úsměvy a zářící oči? Vždyť to přece můžeme prožívat právě teď. 

Rouška je symbol, kterým dáváme najevo, že jsme se podvolili. Že souhlasíme. My, češi, kteří toho v minulosti dokázali tolik a to byl režim mnohem drsnější než toto. Ale neměl tak silné zbraně hromadné manipulace ve formě internetu a médií, jako dnes. Dnes jsou hlídacími psi sami lidé kolem nás, kteří uvěřili.

Marketing Covidu nás vede přesně tam, kde je dobré nás mít a to, jak to dobře funguje mě děsí. V marketingu jsem 2,5 roku pracoval a ty mechanizmy znám a vidím je v tom, co se děje každý den. 

Nikdo nikdy, pokud vím, nedokázal, že roušky jakkoli pomohly v zastavení nebo omezení šíření viru. A přesto je všichni nosíme už téměř rok. Jak to? Je to proto, že si někdo myslí, že to pomůže a na základě této doměnky pak chodíme s často naprosto nefunkčním hadříkem na puse? Jak to mohlo u nás projít? Jak to, že jsme nikdy nechtěli důkazy, že to k něčemu opravdu je? 

Rouška je symbolem. Můžeme se bavit o opatřeních, krachujících podnikatelích a vakcínách. Můžeme, ale bude to úplně stejný princip. Rouška na obličeji to všechno obsahuje.

Ale vše to začalo tím, že každý jeden z nás nasadil náhubek a poslušně ho nosí. A nemůže dýchat a ubližuje tím nejvíce sám sobě.

 A ten náhubek mu neustále připomíná, že se podvolil a že musí poslouchat a že někdo další má tu moc, mu nařídit, zdali bude volně dýchat nebo ne a kde a kdy. 

Nemyslím, že mám tu moc začít v tomto revoluci, ale tím, že nenosím roušku, chci dát najevo, že s tím vším nesouhlasím. A řekl jsem si, že když mě někdo požádá, abych si jí vzal, tak si ji pokorně vezmu a nebudu se hádat.  Třeba se tím cítí někdo opravdu ohrožený a respektuju to. Před dvěma dny na mě zrovna hulákala pokladní v Lidlu, jen jsem do něj vstoupil. 

Ale pokud mám být laskavý sám k sobě na prvním místě, tak potřebuju zohlednit, jak se cítím já, dříve než budu myslet na ty okolo sebe. Máme tu tendenci sebe a vlastní pocity potlačovat, ale kde je v tom sebeláska? Já to vydržím, ale nebudou umírat lidi. A fakt umírají? A neumírám v tom tak trochu spíše já? Moje radost ze života, můj entuziazmus? Mě to prostě vadí. Od prvního nasazení. Nemůžu si pomoci a nechci to už nosit.

Nosí to vlastně někdo ještě kvůli viru nebo už jen ze strachu z potrestání?

Není čas už sundat roušku kolektivně a dát tím jasně najevo, že s tím, co se děje nesouhlasíme?