A to nemyslím proto, že byla teplota pocitově kolem nuly, ale spíše proto, co se tam dělo a hlavně jak se to dělo.
Víte jak Dan Landa tak trochu hulákal v poslanecké sněmovně na poslance? Tak na projev Dana jsem se těšil možná nejvíce. A fakt mě překvapilo to, že Dan na sebe nepoutal pozornost, ale jeho krátký a plamenný projev na začátku a na konci směřoval především k tomu, abychom k otočení situace využili SÍLU, nikoli NÁSILÍ. Několikrát opakoval, že jde o pokojnou manifestaci a děkoval, mezi jinými i Policii ČR.
Byl jsem na manifestaci na jednom z pražských náměstí vůbec poprvé, ale energie davu, který toho už má dost, je dechberoucí. Viděl jsem rodiče s dětmi, lidi se psy, včetně jednoho plyšového, který se houpal na oprátce, na znamení konce nesmyslných vládních opatření.
Cítil jsem tlukot vlastního srdce, když zněla česká hymna a všichni, kteří do mikrofonu sdělili svůj projev, na konci manifestace stáli na pódiu jako jeden muž, byť z různých sektorů podnikání, zdravotnictví, kultury a sportu.
Všichni bojujíce za jediné – za zdravý rozum, který jakoby tomu, co se děje naprosto chyběl.
Mikrofonu se chopily možná dvě destíky řečníků. Většinu z nich jsem neznal, ale zdálo se, že mají mandát mluvit a co měli rozhodně, to byla kuráž. Odvahu říct jasné ne i za cenu odsouzení od mnohých, kteří stále ještě věří vládním šarádám a tomu, že když to ještě chvíli “vydržíme” tak se to přežene.
Mluvil i zástupce studentů, který svou energickou řečí zdůraznil, že otevřené školy chtějí ředitelé škol, učitelé, profesoři a také žáci. Nikoho daná situace nebaví a zdůraznil, že může říct na 100%, že studiem na dálku se fakt vůbec nic nenaučí.
Pokud bych měl sáhnout možná k opačnému pólu, tak promluvil i Václav Klaus. Nikdy jsem nebyl jeho fanouškem a vždy když ho vidím, tak mi automaticky naskočí 3 věci – oddalování podpisu Lisabonské smlouvy, pero v Chile a amnestie.
Když jsem ho ale slyšel mluvit o tom, co se děje, tak mi došlo, jak nedůležité jsou mé sympatie k němu až doposud. Nyní mi mluvil z duše a jeho slova se mě dotýkala.
Obzvláště když pojmenoval současný fakt, tudíž že nikdy v historii jsme nezažili izolování zdravých lidí a ne lidí nemocných.
Z toho, co zaznělo od různých řečníků, mě ještě zasáhlo:
– že 1 nebo 2% občanů ČR, jsou v domovech důchodců, ale že tito tvoří 24% počtu zemřelých na virus
– že mainstreamová média naprosto trestuhodně zveřejňují alarmující statistiky zemřelých na virus, jež ale znamenají jen to, že kdokoli zemřel, měl v těle virus, ať už zemřel na cokoli. Počítají se zde třeba i oběti dopravních nehod, rakovina, selhání srdce.
– že se tvoří sbírky pro zaplacení sankcí podnikatelů, kteří mají tu kuráž zůstat otevření i přes vládní zákazy a dát tím najevo, že si nenechají kálet na hlavu a nesmyslně omezovat svou činnost
– že neexistují žádné prokazatelné důkazy toho, že při jakékoli činnosti, která je vládou zakázaná, dochází k jakémukoli vzýšení šiřitelnosti viru. Zavření republiky je tedy postaveno na domněnce, že to možná pomůže
– že se jeden muž musel už šestkrát připravovat na amputaci nohy v důsledku cukrovky kvůli tomu, jak bylo paralyzováno zravotnictví a všude se řeší jen virus jako priorita
– že nedostatek zdravotního personálu je zčásti způsoben tím, že jsou zavřené školky a školy a tudíž jsou rodiče – zdravotníci s dětmi doma
a mnoho dalšího.
Došlo mi v důsledku celé manifestace to, jak nespravedlivé to všechno je zejména vůči podnikatelům a jak nejsme schopní, vnímat zdraví vůbec celistvě. Že nevnímáme masivní psychické dopady na lidi srovnatelně vážně, jako úmrtí z důvodu viru.
Došlo mi, že za své zdraví máme každý zodpovědnost sám.
Najednou se projevuje jak jíme, jak sportujeme, jak se milujeme, jak přemýšlíme a jaké informace do sebe vpustíme třeba přes televizi nebo média.
Je to v rukou každého z nás, jak moc ze svého těla uděláme vhodně nebo nevhodné prostředí pro jakýkoli virus nebo nemoc. Ale jsme za to sami zodpovědní.
Píšu to s pozice člověka se 139 kily váhy, na které nejsem hrdý, ale je to moje zodpovědnost. Pokud dostanu virus a zemřu, tak nebudu ukazovat prstem na virus, ale na svůj životní styl, který mě zabil. A toto je nemilosrdné a spravedlivé, a virus to sem přišel trochu popohnat. Je to skvělý čas k zamyšlení nad tím, jak žijeme a jak kvůli tomu umíráme.
Tak a teď to pojďme porovnat s podnikáním. Vážím si podnikatelů enormně, ač sám jedním vyloženě nejsem. No, možná trochu jo.
Jsou to lidé, kteří často nemají víkendy, pracují do noci a mají obrovskou zodpovědnost a jsou to také bojovníci a hrdinové, ať už podnikají v čemkoli. Nejsou to lidé, co jsou placeni za čas, ale jen a výhradně za výkon. Mohou hodně vydělat, pokud jsou dobří a mohou hodně prodělat, pokud nejsou.
Zaslouží si naši velkou úctu, protože to oni tvoří podstatnou část naší ekonomiky.
A pokud podnikateli zavřete krám nebo mu zakážete podnikat, na základě domněnky, o které jsem psal výše, tak je to na rozdíl od virusu velmi nefér. Zákazy jsou totiž natolik přísné a dlouhodobé, že nepoloží jen ty, kteří nepodnikají dobře, ale zasahují společně s nimi i ty, kteří jsou v tom, co dělají opravdu dobří.
Na rozdíl od viru, který položí v drtivé většině jen ty již nalomené a nemocné, tak vládní nařízení s sebou berou všechny podnikavé hrdiny dnešní doby nehledě na to zda jsou pocitiví, zodpovědní a dobří nebo nejsou. Bere to všechny a všechny to likviduje. A to je podle mě velmi nespravedlivé a i proto budu podporovat občanskou neposlušnost.
A i proto jsem dnes poprvé stál na Staromáku a tleskal všem odvážným, kteří si dovolili vystoupit a kteří si dovolili přijít a dát najevo, že takhle už to nejde.
A budu chodit a tleskat dál, protože jsem přesvědčen, že pokud si svobodu, která dnes tolikrát nahlas zazněla, nevezmeme sami, tak nám jí dobrovolně nikdo zpátky nedá.
Je to už jen na nás.
A ač mnohými odsuzovaná akce, pro mně je nadějí, že se nebudeme muset bát podnikat a žít a potkávat se a objímat se a vnímat se jako lidské bytosti, ne jako hrozbu. Je pro mě nadějí, že zase budeme žít ve své vzájemnosti.
