Hold neviditelné práci.

07.10.2018

Lucka odjela do Krkonoš na pobyt o samotě za návratem k duševnímu zdraví po 7 letech s dětmi. Já jsem nyní právě po dvou plných dnech se třemi dětmi (2, 5 a skoro 7 let), a tak si tímto vylévám srdíčko.

  
Měl jsem docela dost plánů, co chci za ty dva dny stihnout. Především po večerech, až budou všichni spát. Měli jsme s dětmi hezké chvilky, jsou úžasný. Je jich ale teda hodně a jsou všude. 

Co vám budu povídat, nestlihl jsem vůbec nic. Plánoval jsem si, že si budu průběžně navolávat pracovní schůzky na příští týden, to se nestalo vůbec. Měl jsem v plánu jeden důležitý konferenční hovor. 

Ten proběhl – na hodinu. Nicméně jsem byl většinu času vypnutý a bez obrazu, protože mi Viktorka seděla na klíně přes to, že jsem jí zapnul babi Coco a z jejích požadavků byl nejlepší ten, kdy jsem s ní seděl na záchodě a na otázku “už jsi?” poslouchal deset minut odpověď “etě ne” za doprovodu zběsilého mávání nožiček vedle záchodové mísy, zatímco jsem se modlil abych nemusel do poměrně dost důležitého hovoru, kde jsme bojovali o klienta, tolik přispívat. 

První večer a uspávání probíhalo tak, že prostě není možný uspokojit požadavky třech dětí na to, že chtějí být u vás, když máte, jako většina z nás, jen dvě strany. Takže jsme to udělali tak, že jsem na naší king size posteli ležel já podél a kolmo ke mě ležely všechny děti aby všechny byli jako že u mě. Ale ne jenom poblíž, ale všichni leželi prakticky na mě. 

Jakmile po hodině usnuli, a já vstal na budíka, protože při uspávání usínám tradičně jako první, tak jsem se zdekoval s tím, že se vrátím ke svému nabitému večernímu programu.  Během 5 minut byl u mě Bivoj a holky krátce po něm. Nakonec jsem se první večer od nich vůbec nedostal. Mé pocity se postupně měnily od naštvání, přes zoufalost až k rezignaci a spánku ????

Pořád v průběhu těch dvou dní někdo něco chtěl, ale jako fakt pořád. Všiml jsem si, že se dostávám do podobného stavu, ve kterém občas nacházím Lucku a říkám si, proč to neřeší jinak a v klidu. Už vím, že to fakt není sranda. Už chápu proč mě jako chytrolína občas pošle na temné místo. 

Ono to totiž pořád dokola člověka vytáčí. Nádobí jsem myl prakticky nepřetržitě, jediný jídlo, co jsem uvařil byly bramboráky, který nikdo nejedl a místo toho si děti pak vykřičeli před bazénem pizzu, kterou jsem jim koupil i přes to, že jsem u jídla varoval, že kdo nebude jíst, bude hladovět. 

Když už jsme byli mimo domov, tak pořád chtěl někdo kakat, čůrat, pít nebo jíst. Nejčastěji krátce po tom, co jsem vyzvídal, zda někdo něco chce s tím, že je poslední příležitost na nějakou dobu. 

Třikrát denně jídlo, do toho připravovat svačinu Bivíkovi do školky, kterou nesnědl. 

Uspokojit všechny 3 najednou, kdy většinou je minimálně jedno dítě v opozici proti těm zbývajícím 2 a chce většinou pravý opak. Jedeme do bazénu, ale Viktorka, chce zrovna něco úplně jinýho. A tak křičí. Tak rozhoduju, že do bazénu teda nepůjdeme, což zase způsobí, že zase křičí ti dva zbývající, že jsem jim to už slíbil. A tak tisíckrát denně ruším své slovo, sliby a plány a začíná mi to být asi fuk. 

V průběhu těch dvou dní jsem já i děti průběžně tak nějak uklízel, ale i tak cítím, jak se tady začíná hromadit takový ten druhotný (a o to trvalejší bordel) mimo hlavní cesty kudy chodíme. Nedokážu říct, kdy jsem to měl uklízet, už takhle jsem se nezastavil.

Když vezmu, že Lucka do toho všeho ještě pere, dává prádlo na sušáky (a to vše pro 5 lidí) a uklízí pořádně, tak jí jedním dechem neskutečně obdivuju a druhým vůbec nechápu, jak to dělá

Už se to poslední dobou lepší, ale projít se třema dětma pokladnou, šatnou a sprchou k bazénu je skutečně transformační zážitek. Občas jsem si v minulosti kladl otázku jestli to za to vůbec stojí. 

Oni jsou v tom svém překrásném flow, které je ale pro organizovaného rodiče, s jakýmkoli menším či větším cílem, neskutečně se nehodící. Vlastně pořád. Ale jak jsem psal, už jsou schopní dělat hodně sami a tak je to lepší.

Hodinu a půl se na mě lepila 2-letá Viktorka, kterou jsem se snažil učit být ve vodě beze mě jen s plovacím pásem, ale pořád při tom opakovala své “já ci ke mě”. Což v jejím překladu znamená, že chce jít ke mě do náručí. A já jí to rád poskytnu a u toho se pořádně pomazlíme. Ikdyž hodinu a půl v kuse je pro taťku extrémní sport……..

Rozmohl se nám doma takový nešvar, asi. Bivoj nosí ze školy různé hlášky a jedna z nich je, že říkají pořád slovo “Smrde”. 

Není to jako pejorativní alternativa, kterou známe my se “Z” na začátku, ale pokaždé se tomu hodně smějí, když to zazní. Abychom tomu nedávali význam, který oni v tom nevidí, tak to nekomentujeme a necháváme je. 

Oni v tom nic zlého nevidí a je to jen jeden z dalších výmyslů, který nebudeme zakazovat, ačkoli někdy lidé divně koukají. 

Ten den se poprvé zapojila i Viktorka, která se mluvit teprve učí a tak po svém a přirozeně vynechává první písmenko toho slova. Paráda

Po cestě z bazénu jsme povídali o planetách, slunci, měsíci a vesmíru vůbec, kde za zmínku krom běžné dětsko-dospělé konverzace stojí věta Bivoje: ” Já bych raketou na měsíc neletěl, protože bych se bál že po cestě napíchnu nějaký letadlo.” 

Chytrej kluk je to a pálí mu to. Poukázal někdo v NASA na toto nebezpečí? Možná by se o tomto riziku měl dozvědět Elon Musk alespoň, nebo tak ne? 

Ráno děti vstávaly se mnou hned před šestou oba dny. Prej “kam jsi nám odešel tatínku?”

Za ty dva dny mám dost. Jsou skvělí a jsem moc vděčný, že jsou takoví jací jsou. Každopádně je to nelehký to managovat a jsem rád, že je dnes předám babičce a jedu za Luckou.

Ono to není tolik vidět, pokud si to člověk nevyzkouší, ale je to neskutečně náročná práce. Já to tak nějak vím, ale vyzkoušet si to na vlastní kůži je hodně užitečný.

Má práce je proti tomu totiž procházka růžovou zahradou.

Mamky a má milovaná Lucko zejména, velká úcta vám všem za všechno neviditelné úsilí, které denně probíhá a asi to není nikdy dost oceněno. Děláte práci, která má nejskvělejší výsledky, jaké která práce mít může, ač to není v denno-denním drillu tak moc vidět. 

Díky vám vznikají noví lidé, kteří jsou tak skvělí hlavně kvůli vám, které s nimi trávíte naprostou většinu času a tudíž máte největší vliv na to, kudy a do čeho vlastně vyrostou. Výsledky vaší neviditelné práce běhají všude kolem nás. 

Jsou to mnohem reálnější výsledky, než má většina z nás ostatních, kteří na sebe nevzali okovy full-time rodičovství. 

Nevím, kdo to řekl, ale moc se mi líbi věta, že za každým úžasným dítětem stojí máma, která si myslí, že to nezvládá

PS: Právě jsem pochválil Viktorku, že se celá sama oblékla. Pak jsem si uvědomil, že jsem jí nechal spát v džínách a tričku a bez plínky po tom, co jsem jí přenesl z auta včera večer. Tak mám zase o kousek práce míň. Druhý den to ve stejném oblečení určitě dá. 

Další články, které by vás mohli zajímat

23. 12. 2022

Tak jsme se vrátili domů. Ačkoli doma jsme tomu říkal úplně všude, kde jsme byli, dokonce i místům, na která jsme se teprve chystali.  Nevím, ...

14. 12. 2022

Maďarsko máme rádi, jsou tam fajn lidé, není tam draho, je to tam tak nějak v pohodě a ne tolik strojené.  Na naší cestě zpátků ...

11. 12. 2022

Temešvár nás, stejně jako celé Rumusko, mile překvapil.  Bydleli jsme v penzionu, který byl prázdný a tak jsme ho měli celý pro sebe včetně společenské ...