Důvěra v přirozený vývoj.

27.10.2018

Většina mých životních uvědomění v posledních letech vychází z prožitků s vlastními dětmi. 

Asi je to proto, že jejich bezprostřednost a přímočarost mě často nutí přemýšlet nad tím, jak si vlastní myšlenkové pochody komplikujeme. Tím se nám žití někdy stává náročnějším. 

S dětmi je to vždycky zpátky k základům, kde ale vše podstatné vzniká. 
Včera jsme spolu po Evelínky lekci ukulele v Mladé Boleslavi byli i v městkém bazénu, kam chodíme už asi 3 roky. 

Průchod přes šatny je už v jejich věku pohodička a po letech si to začínám užívat. Dříve jsem jen váhal, zdali to za to vůbec stojí, protože to bývalo fakt náročný. 

Spouštěčem k napsání článku byl okamžik, kdy nám do pohodového průběhu koupání a blbnutí v bazénu vstoupil plavčík a trochu nám to celé naboural tím, co mám v popisu práce. 

Ohledně plavání dětí jsme na tom tak, že Bivoj, kterému bude brzy 7 už plavat umí. Chtěl jsem být u toho, ale naučil se to postupem času spíše sám a intuitivně. 

No a Evelínka, které je čerstvě 5 začala sama plavat na dovolené ve Španělsku v létě, kde jsme u bazénu první den chytli místo jen v části, kde byla hloubka a tak se sama během asi hodiny naučila plavat. 

Bylo to obojí přirozené a popravdě z toho máme dost radost. Viktorka, náš dvouleťák je zatím v kruhu a když ne, tak se spolehlivě lepí na tatínka. Ale kruh má ráda a když ho má, tak můžeme s dětmi blbnout a to nám včera dost šlo. 
Máme to asi trochu posunuté, co se strachu o děti týče celkově. 

Není to tím, že bychom se o ně vůbec nebáli, ale strach mizí když vnímáme své děti jako boží stvoření, kterými my všichni jsme, s vlastními limity a inteligencí. 

Nebudu mluvit za Lucku, ikdyž vím, že to má podobně. Já to beru tak, že je pro děti užitečnější se občas nabumbat vody z bazénu a poučit se z toho, že je nikdo bezprostředně nezachraňuje, než jim vnucovat myšlenky strachu při přílišném zasahování do jejich růstu v jakékoli oblasti. A bazén tomu není výjimkou. 

Takže děti plavou a to tak, že mi stačí abych věděl, kde jsou, ale nemusím být u nich bezprostředně. Vím, že vnímají pozitivně, že jim táta důvěřuje. 

No a abych se dostal k jádru pudla, tak Evelínka vylezla z bazénu a přecházela do výřivky, kam jsme se chystali pomalu všichni, a kde mimochodem stačí, no a přistoupil k ní plavčík a začal na ní uvazovat takovej ten plovací molitanovej pás. 

Evelínka u toho koukala na mě a v jejích očích bylo vidět naprosté zmatení, protože vůbec nevěděla co se děje. Nechápala, proč k ní někdo přišel a uvazuje jí pás pro neplavce. 

Jakoby prosila abych něco udělal. Tak jsem na plavčíka křikl, že je to v pohodě a že plavat fakt umí a nepotřebuje to a že na ní koukám. Protože tam chodíme fakt dlouho a Evelínka už plave půl roku, tak mě to překvapilo. 
Horší bylo ale co následovalo. 

Od té chvíle jsem cítil jak na nás ten plavčík kouká a má fakt strach o moje děti. 

A to mě trochu znejistilo a začal jsem se najednou taky trochu bát a pak jsem si uvědomil, že by jeho emoce neměly ovlivňovat ty moje, ale že se to stejně děje. 

On jako pozorovatel naprosto ovlivňoval mě, jako pozorovaného. 

Došlo mi, jak zásadní pro to, aby nám to probíhalo dobře je, že já jako pozorovatel posílám k dětem energii důvěry a lásky. 

V průběhu toho, co dělejí, ať už je to cokoli, je ovívá vánek sebejistoty a víry, což rozhodně posiluje víru v sebe sama. Podle mě je to opravdu léčivá energie, která jim pomáhá růst. 

Je to takový základ ze kterého vychází v době, kdy jsou ještě rodiče hodně na blízku. 

No a ten plavčík nám to zboural. Vím, že dělal jen svou práci, že musí předcházet nehodám a opravdu to chápu a vážím si toho, že tam byl. Jen mě to trklo, protože jsem cítil jaký to je, když vám někdo nevěří. 

A on nevěřil mě, jako tátovi děti a ani dětem, že budou v pohodě. Je to asi ten typ práce, kde funguje spíše motivace OD, tedy hledáte spíše problémy než řešení. 
Pierre Franckh ve své knížce Zákon rezonance píše o studii, kdy žák napsal písemku mnohem lépe, když byl učitel instruován tak, že je žák premiant třídy, než když bylo jinému učiteli řečeno, že je to jeden z nejhůře prospívajících. Stejnou písemku. 

Je s a bez důvěry zadávajícího. Vnímáte tu důležitost? 
Evelínka pak přišla a povídali jsme si o tom. Chtěl jsem aby děti pochopily, že s tím se budou v životě potkávat, ale že my jim věříme, protože víme, že to zvládnou. 

Nejen, že to zvládnou. Jsme o tom přesvědčení. 
Tento týden jsme se třeba potýkali s tím, že nám dva lidé nezávisle na sobě, a oba nevyžádaně (takže klasický spam :-)) navrhovali logopedii pro Evelínku. 

Ale my jsme přesvědčení, že se mluvit sama naučí. Nebudeme jí brát k logopedovi a tím jí dávat najevo, že to není schopna sama oposlouchat. Ona to fakt zvládne. Ve svém tempu a svým způsobem. 

Má ještě 2 roky do školy, tak co blbnou. 

Chceme všichni mít děti perfektní dle našeho vnímání, ale ony perfektní jsou. 

Možná nepříjmají naše měřítka úspěchu, ale mají vlastní. A kdo jsme my abychom jim říkali, jaké tempo je správné a kde už potřebují pomoci. Jsme zasé u té důvěry. 

Důvěry v to, že věci se dějí samy a přirozeně a že když nebudeme příliš zasahovat, tak se možná budeme divit. Možná ale ne hned. 
Možná je to spíše naše ego, ve kterém žijeme většinu našich dní, které nás podporuje v myšlence vlastní důležitosti. 

Líbí se mi rozkrytí zkratky EGO od Wayna Dyera, mého oblíbeného autora. Rozkrývá to jako Edge the God Out, tedy v zásadě, že ego přebírá otěže tehdy, když nejsme napojeni na vlastní božství.

Uvědomuju sí tímto tedy ještě silněji svou roli “pouze” průvodce v životě svých dětí, ale učitelem jsou zde mnohem více ony mě, než já jim. 

Jde spíše o to jim dát prostor k tomu aby byli tím, čím jsou. Pokud se totiž toto naučí potlačovat, a ony se to naučí…….. tak dopadnou po letech usměrňování jako většina z nás. A to bych jim nepřál. 

Musely by totiž trávit čas tím aby se stejně jako my snažili vrátit především samy k sobě.

Další články, které by vás mohli zajímat

23. 12. 2022

Tak jsme se vrátili domů. Ačkoli doma jsme tomu říkal úplně všude, kde jsme byli, dokonce i místům, na která jsme se teprve chystali.  Nevím, ...

14. 12. 2022

Maďarsko máme rádi, jsou tam fajn lidé, není tam draho, je to tam tak nějak v pohodě a ne tolik strojené.  Na naší cestě zpátků ...

11. 12. 2022

Temešvár nás, stejně jako celé Rumusko, mile překvapil.  Bydleli jsme v penzionu, který byl prázdný a tak jsme ho měli celý pro sebe včetně společenské ...