Ažpaky jsou na draka.

Možná už toho máte taky tak trochu plné zuby, protože to slýcháme odevšad. A možná právě i proto jsme se to už naučili házet do šuplíku klišé, které ...
11.09.2018

Možná už toho máte taky tak trochu plné zuby, protože to slýcháme odevšad. A možná právě i proto jsme se to už naučili házet do šuplíku klišé, které se pořád dokola hlásají. Cesta je cílem.

A možná jste si také už všimli, že ta nejohranější hesla jsou ta nejpravdivější a že je dobrý důvod k tomu si je neustále připomínat. Nebo alespoň do té doby, než pochopíme. Ono totiž vědět a nedělat znamená nevědět.

Patřím k těm, kteří o tom ví, ale tak nějak to na své cestě k sobě vnímá jako samozřejmost a tudíž na to často zapomíná. Denno-denně ve mně rostou další Ažpaky, jak kdyby nějaké “až pak” vůbec existovalo.

To, jak žít, mi posledních 6 let nejvíce připomínají mé děti, které nic jiného než žít, jak kdyby nebyl zítřek, v repertoáru nemají.

Zrovna včera jsem si leccos uvědomil, když jsme šli pouštět draky. Dokud nefouká vítr a jsme jen u našeho domu, tak děti běhají s draky uvázanými nakrátko až se dostanou pár metrů nad ně a sledují, jak pomalu draci klesají k zemi. A zase rozběh, dolet a zase a tak to můžou dělat hodiny. 

Vlastně si ohromně užívají to, co by dospělý – já, možná vnímal jako něco zbytečného nebo možná neúspěch, protože vítr nefouká a takto se přece drak správně nepouští. A zajímavé je, že to tak vnímám ačkoli si dodnes pamatuju, že jsem dělal v jejich věku totéž.

Okamžik, kdy jsem si opět uvědomil, že na tom, co se říká o cestě a cíli něco fakt bude naposledy nastal, když jsme šli včera pouštět draky na pole, kde to foukalo. No a tam jsme poměrně snadno dostali draky do výšky a já si lebedil, že konečně pouštíme “správně” draky. Vítr je nadnášel a pouštěli jsme je na provázku výš a výš a měl jsem z toho vážně radost.

Po pár minutách, jsem ale viděl, že to děti vlastně moc nebaví. Co je na tom taky zábavného, že jo? Stát na poli, v ruce držet špulku a koukat jak si s drakem místo mě hraje vítr tam nahoře.

A tam mi došlo, jak to vnímají oni. Pro ně není ta opravdová zábava to, co považuji za správné já dospělý, že je drak tam kde má být, tedy tam nahoře, a že při tom vypadáme jak z Ladových obrázků.

Moje děti baví nejvíce to, co já vlastně beru jen jako cestu k cíli. Při tom jsou živí, tam vymýšlejí, tam jsou v pohybu a dobré energii. To, že to vlastně moc nejde není překážkou, ale výzvou běhat rychleji, aby pak drak dolétl dále. A běhají a smějou se u toho jak……malé děti ????

To samé bylo, když jsme v létě napouštěli bazén na zahradě. Děti nečekaly až bude bazén plný vody aby se mohli koupat, ale měli radost od prvního okamžiku, kdy začla téct voda z hadice. Ledová samozřejmě. Užili si při napouštění bazénu více legrace než já po celou dobu těch několika měsíců, kdy byl už napuštěn.

A to je podle mě co často chybí nám dospělým většinu našeho dospělého času. Radost z toho, že se něco už děje. Radost z toho, že jsme a děláme cokoli, kdekoli a kdykoli. 

Proč by právě teď nemohl být ten nejůžasnější okamžik v životě. To co máme za sebou je minulost a to co je před námi se možná nikdy nestane. Co nám brání v tom být nejšťastnější v tom, co právě je?

Naučili jsme se čekat na to až něco bude lepší, vhodnější a až budeme připravenější.

Víte kde končí nejvíce skvělých nápadů? Na hřbitově.

Protože čekáme na naši další nejlepší příležitost, která je ale dost možná právě nyní.

Ve světě, kde nic netrvá věčně a vše je pomíjivé ani nic více než právě tento moment opravdu nemáme.

Tak jak prožijete svých dalších 5 minut?  

Další články, které by vás mohli zajímat

30. 7. 2022

Jací lidé jsou pro vás v životě těmi největšími vzory?  Pro mě to už  nějakou dobu nejsou ti, kteří vydělávají nejvíce, mají největší firmy, nejvíce ...

12. 7. 2022

Máme za sebou prvních 24 hodin bez dětí. Jsou na příměstském táboře a spí u babičky. A budou ještě do pátku. Čas letí, ale je ...

1. 3. 2022

Včera, 28.2. 2022, to bylo 12 let od prvního rande s Luckou, mou úžasnou ženou. Nějak to uteklo, musím říct.  A dnes o 12 let ...