Možná už toho máte taky tak trochu plné zuby, protože to slýcháme odevšad. A možná právě i proto jsme se to už naučili házet do šuplíku klišé, které se pořád dokola hlásají. Cesta je cílem.
A možná jste si také už všimli, že ta nejohranější hesla jsou ta nejpravdivější a že je dobrý důvod k tomu si je neustále připomínat. Nebo alespoň do té doby, než pochopíme. Ono totiž vědět a nedělat znamená nevědět.
Patřím k těm, kteří o tom ví, ale tak nějak to na své cestě k sobě vnímá jako samozřejmost a tudíž na to často zapomíná. Denno-denně ve mně rostou další Ažpaky, jak kdyby nějaké “až pak” vůbec existovalo.
To, jak žít, mi posledních 6 let nejvíce připomínají mé děti, které nic jiného než žít, jak kdyby nebyl zítřek, v repertoáru nemají.
Zrovna včera jsem si leccos uvědomil, když jsme šli pouštět draky. Dokud nefouká vítr a jsme jen u našeho domu, tak děti běhají s draky uvázanými nakrátko až se dostanou pár metrů nad ně a sledují, jak pomalu draci klesají k zemi. A zase rozběh, dolet a zase a tak to můžou dělat hodiny.
Vlastně si ohromně užívají to, co by dospělý – já, možná vnímal jako něco zbytečného nebo možná neúspěch, protože vítr nefouká a takto se přece drak správně nepouští. A zajímavé je, že to tak vnímám ačkoli si dodnes pamatuju, že jsem dělal v jejich věku totéž.
Okamžik, kdy jsem si opět uvědomil, že na tom, co se říká o cestě a cíli něco fakt bude naposledy nastal, když jsme šli včera pouštět draky na pole, kde to foukalo. No a tam jsme poměrně snadno dostali draky do výšky a já si lebedil, že konečně pouštíme “správně” draky. Vítr je nadnášel a pouštěli jsme je na provázku výš a výš a měl jsem z toho vážně radost.
Po pár minutách, jsem ale viděl, že to děti vlastně moc nebaví. Co je na tom taky zábavného, že jo? Stát na poli, v ruce držet špulku a koukat jak si s drakem místo mě hraje vítr tam nahoře.
A tam mi došlo, jak to vnímají oni. Pro ně není ta opravdová zábava to, co považuji za správné já dospělý, že je drak tam kde má být, tedy tam nahoře, a že při tom vypadáme jak z Ladových obrázků.
Moje děti baví nejvíce to, co já vlastně beru jen jako cestu k cíli. Při tom jsou živí, tam vymýšlejí, tam jsou v pohybu a dobré energii. To, že to vlastně moc nejde není překážkou, ale výzvou běhat rychleji, aby pak drak dolétl dále. A běhají a smějou se u toho jak……malé děti ????
To samé bylo, když jsme v létě napouštěli bazén na zahradě. Děti nečekaly až bude bazén plný vody aby se mohli koupat, ale měli radost od prvního okamžiku, kdy začla téct voda z hadice. Ledová samozřejmě. Užili si při napouštění bazénu více legrace než já po celou dobu těch několika měsíců, kdy byl už napuštěn.
A to je podle mě co často chybí nám dospělým většinu našeho dospělého času. Radost z toho, že se něco už děje. Radost z toho, že jsme a děláme cokoli, kdekoli a kdykoli.
Proč by právě teď nemohl být ten nejůžasnější okamžik v životě. To co máme za sebou je minulost a to co je před námi se možná nikdy nestane. Co nám brání v tom být nejšťastnější v tom, co právě je?
Naučili jsme se čekat na to až něco bude lepší, vhodnější a až budeme připravenější.
Víte kde končí nejvíce skvělých nápadů? Na hřbitově.
Protože čekáme na naši další nejlepší příležitost, která je ale dost možná právě nyní.
Ve světě, kde nic netrvá věčně a vše je pomíjivé ani nic více než právě tento moment opravdu nemáme.
Tak jak prožijete svých dalších 5 minut?
