Ažpaky jsou na draka.

Možná už toho máte taky tak trochu plné zuby, protože to slýcháme odevšad. A možná právě i proto jsme se to už naučili házet do šuplíku klišé, které ...
11.09.2018

Možná už toho máte taky tak trochu plné zuby, protože to slýcháme odevšad. A možná právě i proto jsme se to už naučili házet do šuplíku klišé, které se pořád dokola hlásají. Cesta je cílem.

A možná jste si také už všimli, že ta nejohranější hesla jsou ta nejpravdivější a že je dobrý důvod k tomu si je neustále připomínat. Nebo alespoň do té doby, než pochopíme. Ono totiž vědět a nedělat znamená nevědět.

Patřím k těm, kteří o tom ví, ale tak nějak to na své cestě k sobě vnímá jako samozřejmost a tudíž na to často zapomíná. Denno-denně ve mně rostou další Ažpaky, jak kdyby nějaké “až pak” vůbec existovalo.

To, jak žít, mi posledních 6 let nejvíce připomínají mé děti, které nic jiného než žít, jak kdyby nebyl zítřek, v repertoáru nemají.

Zrovna včera jsem si leccos uvědomil, když jsme šli pouštět draky. Dokud nefouká vítr a jsme jen u našeho domu, tak děti běhají s draky uvázanými nakrátko až se dostanou pár metrů nad ně a sledují, jak pomalu draci klesají k zemi. A zase rozběh, dolet a zase a tak to můžou dělat hodiny. 

Vlastně si ohromně užívají to, co by dospělý – já, možná vnímal jako něco zbytečného nebo možná neúspěch, protože vítr nefouká a takto se přece drak správně nepouští. A zajímavé je, že to tak vnímám ačkoli si dodnes pamatuju, že jsem dělal v jejich věku totéž.

Okamžik, kdy jsem si opět uvědomil, že na tom, co se říká o cestě a cíli něco fakt bude naposledy nastal, když jsme šli včera pouštět draky na pole, kde to foukalo. No a tam jsme poměrně snadno dostali draky do výšky a já si lebedil, že konečně pouštíme “správně” draky. Vítr je nadnášel a pouštěli jsme je na provázku výš a výš a měl jsem z toho vážně radost.

Po pár minutách, jsem ale viděl, že to děti vlastně moc nebaví. Co je na tom taky zábavného, že jo? Stát na poli, v ruce držet špulku a koukat jak si s drakem místo mě hraje vítr tam nahoře.

A tam mi došlo, jak to vnímají oni. Pro ně není ta opravdová zábava to, co považuji za správné já dospělý, že je drak tam kde má být, tedy tam nahoře, a že při tom vypadáme jak z Ladových obrázků.

Moje děti baví nejvíce to, co já vlastně beru jen jako cestu k cíli. Při tom jsou živí, tam vymýšlejí, tam jsou v pohybu a dobré energii. To, že to vlastně moc nejde není překážkou, ale výzvou běhat rychleji, aby pak drak dolétl dále. A běhají a smějou se u toho jak……malé děti ????

To samé bylo, když jsme v létě napouštěli bazén na zahradě. Děti nečekaly až bude bazén plný vody aby se mohli koupat, ale měli radost od prvního okamžiku, kdy začla téct voda z hadice. Ledová samozřejmě. Užili si při napouštění bazénu více legrace než já po celou dobu těch několika měsíců, kdy byl už napuštěn.

A to je podle mě co často chybí nám dospělým většinu našeho dospělého času. Radost z toho, že se něco už děje. Radost z toho, že jsme a děláme cokoli, kdekoli a kdykoli. 

Proč by právě teď nemohl být ten nejůžasnější okamžik v životě. To co máme za sebou je minulost a to co je před námi se možná nikdy nestane. Co nám brání v tom být nejšťastnější v tom, co právě je?

Naučili jsme se čekat na to až něco bude lepší, vhodnější a až budeme připravenější.

Víte kde končí nejvíce skvělých nápadů? Na hřbitově.

Protože čekáme na naši další nejlepší příležitost, která je ale dost možná právě nyní.

Ve světě, kde nic netrvá věčně a vše je pomíjivé ani nic více než právě tento moment opravdu nemáme.

Tak jak prožijete svých dalších 5 minut?  

Další články, které by vás mohli zajímat

26. 11. 2022

Jako vážně kráva? Volně na parkovišti u krámku, kde jsme se hned za hranicemi stavovali pro datovou kartu. Tak to byl asi první dojem z ...

26. 11. 2022

Hned za hranicemi byl znát drsný náraz oproti Chorvatsku. Poprvé jsme navštívili Černou Horu. Po cestě do Černé Hory jsme se stavili v Dubrovníku a ...

26. 11. 2022

Po poruše u Baška vody jsme prožili týden téměř dovolené, ale naše technické trable s Ferdou ještě neměly být u konce. Neujeli jsme ani 100 ...