Jíte jinak, než většina lidí kolem? A vaše okolí, včetně vlastních rodičů to nechápe? Stává se vám, že přes jasné instrukce babička vykrmuje děti jak v perníkové chaloupce? Zde je 5 tipů jak to ustát ve zdraví, s láskou a respektem.

Tím začneme, protože je hodně důležitý v celém procesu.

1. Respekt

Doba, ve které jsme vyrůstali my, je velmi odlišná od té, ve které vychovávali své děti – nás, naše rodiče. Možností bylo méně a kdyby tehdy měl někdo vyrukovat s podobnými nároky na stravu jako dnes, tak by byl prohlášen za blázna a vyvržen ze společnosti, která měla svá jasná pravidla.

Jedno z nich bylo, moc si nevymýšlet a nevyčuhovat z davu. Alespoň, co se jídla týče.

Jen si zavzpomínejte na libozvučné tóny product placementu z jedné z nejznámějších pohádek. „Chcete-li prospěti, dítěti zdravému…..kupte mu pramen zdraví z posázaví (jako stavení). Jak božský to výplach hlav.

Naše rodiče nás vychovali a nutriční a jiné hříchy, kterých se nevědomky dopustili, už se nedají vzít zpět. Je potřeba si uvědomit, že jednali z lásky k nám – svým dětem a z těch nejlepších zdrojů, které měli v tu dobu k dispozici.

Nám se to dnes lehce soudí, když během několika kliků najdeme vždy přesně to, co hledáme na svých svítících obdelníčcích.

To, že jsme dnes právě takoví, jací jsme, je jejich zásluha, a proto je třeba uctivě to přijmout. Však oni nám ty děti nezkazí.

Jejich vliv je omezený a je třeba nechat babičky (a dědy, pokud mají zájem), aby plnily svou nezaměnitelnou roli v životech našich dětí. Jejich vzájemný vztah a vliv je pro děti velmi důležitý. 

2. Uvědomění

V době kdy o nás naše rodiče o lámali vařečky, my nosili klíče kolem krku, v botách barevné tkaničky, doma museli být do tmy a měli v kapse tamagoči nebo snad ještě digihru s chobotnicí, bylo vše jiné. Mimo jiné i tím, že chybělo uvědomění.

Uvědomění si toho, že třeba to, čím se všichni ládují má svoje nutriční nedostatky. Z fyziologického úhlu pohledu to nebylo pro tělo dobré.

Nicméně z toho psychosomatického nebo energetického, jak tomu kdo říká, to bylo mnohem snazší, protože vládla nevědomost a tím pádem nebyl ani strach, že jídlo může škodit. A to dělá mnoho.

V dnešní době kupujeme většinou potraviny, které nejsou kvalitní a jsme si toho vědomi i podvědomi a proto nám jídlo častěji ubližuje než pomáhá. Jedna věc je, že je vše vyháněno chemií a v rámci snižování nebo udržování ceny se ubírá na kvalitě, ale druhá je, že jsme si toho plně vědomi.

A jíme to stejně. Ten kdo tvrdí, že jí většinou bio, ví jen sám nakolik je to pravda, protože toto dělá opravdu málokdo. Je to mnohem složitější a finančně o dost náročnější.

Když jsme u vědomí, tak myslím, že v nás všech stejně dřímá bio-skeptik, který ví, že BIO je to, co se stříká jen v noci.

Nehledě na to, zdali tomu tak je nebo ne.

Jsem přesvědčen, že kdybychom žili více v nevědomosti, tak by nám to paradoxně pomohlo a byli bychom zdravější, protože bychom tělu dávali pozitivní myšlenky ohledně našeho jídla a to by si s tím potom mnohem lépe poradilo a využilo vše, co se dá.

3. Chvalte, když se smaží snaží

„Ne mami, hranolky nejsou zelenina.“ Technicky tedy ano, ale do této kategorie je snad přidávají jen v mateřských školkách podle státního nařízení ještě z minulého století.

Většinou mylně spoléhají na to, že děti udrží tajemství. Ty ale ve své božské podstatě lhát neumí a tak často vyklopí více, než v co babička doufá.

Nicméně se babičky snaží. Většinou nepochopí podstatu toho, co se snažíme sdělit a praktikovat, co se jídla týče, ale jakákoli snaha z jejich strany se musí rozhodně pochválit.

Budou potom mít chuť být znovu chváleny a tudíž své pokusy o vyhovění pravidlům stupňovat.

Naše báječná babička se snažila vyrobit dětem živý dezert. Několik let jsme byli výhradně na živé stravě a bylo na nám na tom báječně a tak jsme chtěli, aby si příliš nedělala hlavu a děti krmila převážně ovocem a zeleninou ze zahrádky i krámu.

Babička udělala živý dezert tím, že namixovala jak pejsek s kočičkou vše, co je živé a do dortů se to  běžně dává. Ořechy, datle, ovoce, med, kokos a při všech těchto pokusech se jí vždy „podařila“ udělat jakási hmota nutričně jistě zajímavá, nicméně pro tělo, svým složením, zbytečně komplikovaná.

Tam kde jsme chtěli jednoduchost se vše zkomplikovalo, ale byli jsme vděční, že se babička snaží a jde nám naproti. No, dnes už je tomu zase trochu jinak a zase jsou děti u babičky na buchtách. Bohužel, asi.

4. Kousání

Doma děti učíme, že „bříško nemá zoubky“ a že jídlo musí jít do žaludku rozkousané. Ideální situace je, když se jídlo pije a pití naopak jí.

Tímto je myšleno, když se při pití kouše, tak se uvolňují trávící enzymy a pití se snáze tělu zpracovává. Toto neplatí snad jen pro čistou vodu, kde to není třeba.

Jídlo by mělo být ve formě kaše nebo tekutiny v okamžiku, kdy jej posíláme žaludku ke zpracování a odtud ten výraz, že jídlo by se mělo pít. Cokoli nerozkousaného na kaši se hůře tráví a proto je důkladné kousání velmi důležité.

Využitelnost živin v potravinách je podmíněna tím, že jídlo bude vždy dokonale rozmělněno.

Jakékoli jídlo, když se věnuje dostatečný čas a energie jeho rozkousání, dovede dát tělu maximum právě kvůli započetí trávícího procesu už v puse a jeho úspěšným pokračování v žaludku a dále.

Vzpomínám si na příběh neznámého politického vězně v koncentračním táboře, který na rozdíl od ostatních trávil denně několik dlouhých hodin tím, že každé své sousto nekvalitního jídla velmi důkladně rozkousal.

Spoluvězni jej podezřívali ze spolupráce s vězniteli, protože vypadal úplně jinak než ostatní vychrtlí vězni bez života. Jeho tělo dovedlo vytěžit maximum z každého sousta a bylo to znát.

Jděte proto svým ratolestem příkladem a kousejte a kousejte a kousejte až se prokoušete k pravdě o jídle, které jíte.

Po minutě kousání (to už je samozřejmě extrém) vypluje na povrch pravda o tom, co se tváří jako jídlo. Zkuste to třeba s rohlíkem a ucítíte proč se lepku říká lepek (v angličtině gluten).

V puse ucítíte lepidlo a mouku a ani jedno nebude připomínat něco, co byste si chtěli do žaludku pustit. Při tomto testu třeba s čokoládou je zase pusa vystavena agresivitě rafinovaného cukru, který je hlavní ingrediencí mléčných čokolád.

Zkuste to. Vyzývám vás! Prokousejte se k pravdě.

5. Kompenzace

Jedním z nejdůležitějších faktorů nutričního klidu, když děti tráví čas u babičky je pro nás kompenzace.

Zastáváme názor, že tělo je dokonalý nástroj a v případě, že bude mít k dispozici dostatečně množství toho, co mu pomáhá a co jej léčí a dává mu energii, tak si bude schopno poradit i s průmyslově zpracovanými potravinami, lepkem, cukrem, mlékem, masem, chemií a dalšími potravními strašáky dnešní doby.

Dnes je podle mě nejpalčivějším problémem to, že už jsme si tak moc navykli na jídlo-nejídlo, že nám to přijde normální a nevnímáme tolik rozdíl mezi touhou po naplnění bříška a podání kvalitního a léčivého jídla tělu, které na něm funguje.

Staráme se mnohem častěji lépe o své automobily, než o vlastní tělo. Spoléháme na to, že proti jakémukoli autu, klidně i řízenému superpočítači, je naše tělo milionkrát dokonalejší stroj a je schopno se léta a desetiletí vypořádávat s naprosto nevhodnou stravou a pořád tak nějak funguje. Je to opravdu zázrak.

V naší rodině to funguje takto: Naše denní nutriční prohřešky kompenzujeme potravinami vyšší úrovně, tedy potravinami, které jsou schopny do malého množství sama sebe nahromadit ohromné množství látek, které nám pomáhají.

Dává nám to klid ve smyslu, že nejsme úplně mimo společnost tím, co máme my a i naše děti na talíři a přesto jsme celkově zdraví, průběžně se detoxikujeme a máme v jídle ty zásadní stavební kameny, na kterých naše tělo funguje.

Není to omluvenka nebo odpustek za nezdravé jídlo, ale spíš taková záchranná síť, pomáhající abychom nemuseli jakékoli jídlo démonizovat a společně s ním do sebe posílat i špatnou energii.

Takovým obdobím jsme si totiž už prošli a svými ortodoxními jídelními etapami v životě, jsme akorát rozeštvali lidi kolem sebe.

Kdykoli jsme viděli, že krmí sebe i své děti něčím, co nebylo v souladu s naší filosofií živé stravy, tak jsme s tím vnitřně i navenek nesouhlasili.

Dnes jíme víceméně tak, jak chceme. Snažíme se zejména z etického, ale i fyziologického hlediska jíst stravu veganskou, ale není to 100% pravidlem. Já nejím maso už 9 let, ale moje žena Lucka si ho výjimečně dá.

Má krevní skupinu 0 a tam věříme, že je s otazníkem zdali maso skutečně potřebuje nebo ne. Poslouchá své tělo a to je nejdůležitější. Když máme chuť na pizzu, tak si ji dáme.

Zjistili jsme, že co se dětí ve školce týče, tak jim mnohem více ubližuje, když mají vlastní krabičky s jídlem a nemůžou si dát to, co všichni ostatní, než když jsou součástí kolektivu.

To co se nám na tom nelíbí opět doma kompenzujeme super-potravinami. Takovými o kterých víme, že jsou pěstovány s láskou, dokonalém souladu s přírodou a v procesu jejichž výroby nikdo netrpí.

Takové, které se nedají koupit nikde v obchodech ani na internetu. Funguje to skvěle a děti jsou psychicky mnohem srovnanější než, když rodiče šíleli ohledně jídla.

Děti z nás skoro denně tahají rohlíky, které byly dříve na černé listině, ale dnes už nejsou ačkoli víme, že jsou daleko od kvalitní stravy, ale protože mají děti dost toho dobrého, tak jim tu a tam podobný exces neublíží.

Mít nutriční klid